Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Umění je vysoký stupeň dovednosti, tvůrčí schopnosti člověka v určitém oboru činnosti.
Umění je forma společenského vědomí a činnosti člověka, který reprodukuje skutečnost v uměleckých dílech a jiných vnímatelných věcech.
Je to nejvyšší forma estetického osvojování si světa, která uspokojuje specifické lidské potřeby.
Slovo umění je odvozeno od slova umět. A účastníci třetího ročníku Mikulovského výtvarného sympozia určitě umějí. Dokazují to jejich „dřevěné kolosy“, které si letos našly místo v areálu zámeckého parku. Teplé dřevo okořeněné různými ingrediencemi ztvárňující lidské pocity.
A člověk tvoří. Tvoří hlavou, tvoří rukama, tvoří srdcem. Láska k práci je nejdůležitější podmínkou kvality práce. Bez víry ve své schopnosti a ve své síly není možné vytvořit žádné dílo. Toto vše nechybělo účastníkům „dílny“ 96.

Díky
MUDr. Ivo Koneš

Vážení,
až při vernisáži „dílny“ 96 v Mikulově jsem pochopil, že Mikulov se svým neopakovatelným prostředím a atmosférou, společně s pozvanými umělci, nadšenými organizátory a všemi a vším dokola vytvořil jedinečné místo, kde právě a možná jen právě zde mohou vznikat a to už potřetí krásná umělecká díla.
Pokud někdo na této Zemi zná a nebo objeví místo podobné, nechť přemýšlí o zorganizování podobné dílny. Já však znám prozatím místo jediné - Mikulov.

Mgr. Jiří Pavlov
přednosta Okresního úřadu v Břeclavi, 12. 9. 1996
 

Vzpomínka na Jana Skácela
V dávných 70. letech se nedávní studenti brněnské univerzity, již dva roky v Mikulově žijící novousedlíci, v srpnové noci setkali u lahve vína s legendou, Janem Skácelem. V Brně chodívali do kavárny paláce U šlechtičen, ke stolu, sousedícímu s tím, za kterým sedával milovaný básník. V tu srpnovou noc jim Jan Skácel, občasný host svého mikulovského přítele, malíře Rudolfa Gajdoše, vyprávěl o svém vztahu k Mikulovu. O tom, že pro něj je Mikulov kouskem Itálie, z vůle Boží přeneseným na Moravu. O nocích v zahradách pod Svatým kopečkem při čekání na zpěv slavíka. O nočních procházkách městem, kdy tma milosrdně zakrývá neradostné doklady současné reality a poutník s trochou fantazie vnímá atmosféru uplynutých staletí. O půvabu minisvěta za branou ke kostelu sv. Václava, se starosvětskou zahrádkou u ušlechtile prosté budovy proboštství, renesančních náhrobcích u zdi kostela. O půvabu chrámové lodi, kde gotika dává prostor rokokovým plastikám brněnského sochaře Ondřeje Schweigla. Jak snadné je zaslechnout tu hlásky zpěváčků v červených kabátcích, stipendistů kardinálem Františkem Dietrichsteinem založené nadace pro studenty jím založeného gymnázia. O zpěváčcích modráčcích v modrých kabátcích, kteří zpívali mše v piaristickém kostele sv. Jana Křtitele. O mistrovství malíře světla, Františka Antonína Maulbertsche, které rozzářilo světsky pojatou freskou v polovině 18. století interiér piaristického kostela. O výrazu soch Ignáce Lehgelachera, komponovaných se smyslem pro barokní monumentalitu a působivost pro pyšné panské sídlo stejné jako pro náměstí a náměstíčka ve městě.
O zapadajícím sluncem ozářené barokní fasádě Jana Bernarda Fischera z Erlachu na průčelí dietrichsteinské hrobky pod kulisou Svatého kopečka, korunovaného italizující architekturou kaple sv. Šebestiána, kampanily a křížové cesty. V polovině 70. let zasmušilý básník vyprávěl o velkém umění v malém Mikulově, za kterým jezdí studenti dějin umění a lidé, závislí na krásných věcech. Vyprávěl svým skeptickým posluchačům o nezničitelnosti lidské potřeby dát kráse prostor.
Odpoledne 24. srpna 1996 jsem si vzpomněla na večer s básníkem v Mikulově v srpnu před 20 léty.

Dobromila Brichtová
17.9.1996

Symposium je velká věc. Fandím jí. Fandím lidem, kteří tuto akci táhnou, i těm, kteří zde tvoří. Vím z vlastní zkušenosti, co znamená, uvést něco nového do chodu, starat se o to, žít s tím. Je dobře, že se to děje tady v Mikulově a já se mohu dotýkat atmosféry i výsledků. Zkrásňují nejen mne, ale hlavně NÁS - i když o tom někteří ani nevědí. A také znám silnou potřebu kulturního kontaktu a vyžití, které zase ovšem potřebuje tradici. Tato dílenská, ale i řada dalších - zase pomaloučku polehoučku vznikají. Jsou zatím velmi křehké, o to jsou cennější. Jsem rád, že jim mohu být nablízku.

Martin Mysliveček
Mikulov, 7. října 1996

Tři dny v Mikulově

Teplíčko skoro italské a vegetace za humny jako v Bulharsku. Dovolenková idyla. V zámecké zahradě s manželkou sochařkou v půl páté ráno na vyhlídce na Mikulov. Ňafání psů pod námi. Za zády její hořící srdce. Východ slunce nad vzdutým horizontem přesně v mezeře věží obou kapliček. V hlavě bílé, v žaludku bramboráčky. Praha v nedohlednu. Zjitřenost z přítomnosti nových soch a starých přátel, z blízkosti dřeva, pilin, fermeže na vařiči a neretušovaných ambicí. Opilecká víra v umění. Kocovina.

Michal Cihlář
Praha, 12. září 1996

Pozdrav Přecitlivělých
Z připravované sbírky Mindráky a jebáky
Věnováno Jaroslavu Rónovi
Napsal Vítězslav Vrbka, Přecitlivělý

Mořeplavci

Pět námořníků,
bývalých kolchozníků,
umělců a vetešníků,
sešlo se v boji,
v životě i znoji,
by přežilo pár pamětníků

Brázdili svět
a množili své vize,
bránili čest
jak ve staleté knize,
smáli se každému, kdo prošel kolem nichDrželi spolu
basu,
snad v každém molu
vyplenili kasu,
anebo osahali krásuV touze ochutnat vše v žití,
trhali zakázané kvítí,
bořili,
jedli,
pili,
až přehnali tu píliNikdo jim nedosáh na kohoutek
Nikdo je nedokázal zastavit
Byla tu přesto šance - konce,
by samotným jim došel dychOni však s rozpínavostí sobě vlastní,
pádili více nadšeni
Okolní životy se bortí,
zoufalé z jejich nadšeníZděšen vše vypráví
ostatním druhům,
marně však uniká prastarým dluhům,
věštba se plníČestisuš šel první
Čestisuš první umírá
To on se z osoby bukanýra
zabýval cizími světy,
hleděl do dálek, žil,
tu překročil práh
na špici
Hruškou první bylSličný Márie se honil od červené k modré
a kdoví bylo-li to k čemu dobré
Vlny a nebe, každého z nich denní chléb,
náš Márie se všeho nejmíň lek
On porušil - ach - zákon moře
nebyl mužem, pláč a hoře
uvržen za mříže a mřížky snil
Hruškou druhý bylProč zakletý je Mistr Pejaré,
je pro nás stále neznámé
Víme jen,
že citlivý byl, jako když kočička se laská
Co citlivý,
přecitlivělý,
řek by mnohý Přecitlivělý
Však zůstává mu hrušky maskaA bouřlivák, divoch, námořník,
srdcař, hráč a milovník,
truvér, bard a hodovník,
opilý anděl Stefimil?
Schoulil se, by spočinul a nabral sil,
v hrušku se dobrovolně uložilDuše, kapitán, nejstatnější korsár,
všemocný pirát, kurátor, Jardaró
Nemůže dělat jako by se nic nestalo
Jakoby námořníci byli čilí,
v plné práci,
v plné píli
Dřevěné hroudy na palubě!
Netouží věru po potupěČestně - dýkou - proklál srdí,
stal se hruškou a lodí,
nyní je svoje ovce,
ovoce,
po mořích snění vodíNe,
nebloudí,
jen čeká na svůj čas,
na nový dych
V oblacích vysoko krouží srdce jich,
orel královský,
bájný VerorichUhlídá námořnický smích


Vlnobití
l á s k y
s l u n c e
sázky
zničující běh
Příběhy
torza
plameny
veselý mohutný dech

Po velikém tahu
zjevil se vrahu
vztyčený prst:
překročíš práh
porušíš zákon
únava
čest
přeměněn budeš
do plodu hrušně
v z d u š n ě
slušně