Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Na XIV. ročníku Mikulovského výtvarného sympozia “dílna“ ´07 se sešlo sedm výtvarníků, tři fotografové a čtyři konceptuální multimediální umělci. Mikulovská “dílna“ tímto ročníkem definitivně rozšířila pole svého výtvarného zájmu. Dlouholetá tradice, která je propojována s kategoriemi malba, socha či grafika, doznala otevření, jež odpovídá aktuálním trendům světového umění. Ačkoliv zastoupení umělci používají technik malby, kresby či sochařství, neslouží jim k vytvoření klasického obrazu či sochy, nýbrž si je „vypůjčují“ pro účely, které překračují hranice oslovených kategorií. Je zřejmé, že všichni zúčastnění pracují v rámci takzvaného rozšířeného pojmu umění, jak jej v sedmdesátých letech nastínil Joseph Beuys, jenž využívá výtvarných kvalit takzvaného ready-made. Jedná se o vnášení elementů dennodenní reality do uměleckého díla, ať jako „odpozorované“ motivy, jako celé předměty či části reálných předmětů a všedních materiálů, nebo jako známé vizuální znaky. Vytržením těchto reálných elementů z jejich původní souvislosti a jejich přenesením do nového uměleckého kontextu dává vzniknout nové vizuální jednotce, uměleckému dílu, které není pouze uzavřený autonomní celek, nýbrž je propojen asociační sítí svých reálných elementů s okolním světem. Teprve v tomto propojení – kontextualitě – dosahuje takové umělecké dílo své finální podoby.

Jiří David vytvořil několik velkorozměrových pláten a řadu menších fotografií. Jeho velkoformátové „malby“ nabízejí koláže různých motivů a znaků, jejichž původní význam je modifikován vzájemným působením – interakcí – použitých tvarových elementů: „Malevičův“ černý čtverec, zvětšená struktura pokožky (asociující identifikační otisky prstů), elementy známé z konstruktivistických obrazů (vize modernistů), náboženské symboly (vize věřících), „měsíční“ povrchová struktura s neskutečnými stíny (vize surrealistů) – to vše se stává elementem nové kontextuální asociační sítě, kterou se divák prodírá. Davidovy „obrazy“ nemají rám, neboť to nejsou do sebe uzavřené malby, nýbrž malovaná „hnízda“ informačních zdrojů, od nichž se vyvíjí asociační síť. V malých fotografiích pracuje David s odhalováním a aktualizací minulosti – dobová fotografie nacistického Mikulova je konfrontována s pohledem na Mikulov dnešní.

Machiel Botman vystavuje konvolut malých černobílých pohledů, které fotograficky zachytil v Mikulově. Ve svých záběrech staví do středu obrazové kompozice „vedlejší“ detaily (roh domu, siluetu netopýra v rohu místnosti, stébla trávy před plotem, bosá chodidla apod.), a vytváří tak „náhodnou“ atmosféru intimního světa. Jeho pohledy skrze zamlžené okenní sklo dýchají poezií Sudkovského ražení.

Milan Houser cestuje mezi pojmem, písmem, obrazem a snem. Na třech deskách z plexiskla čteme do jejich hladkého povrchu vyryté slovo MINULOST, jednou na světlém, podruhé tmavém pozadí. Tvar písmových znaků připomíná nadpisy pohádek a bájí v knížkách z počátku minulého století – jejich syntax se osamostatňuje a přerůstá do forem, které navozují nový obsah: ladně visící svazky žíní, které svými vrcholy tvoří štíty hor. Minulost jako secesní formy, minulost jako sen. Prostorová instalace vytváří z desek jakýsi labyrint, vybízející návštěvníka k hledání.

Antonín Kratochvíl zhotovil portréty svých mikulovských kolegů: Jitky (Kapičákové), Kláry (Nejezchlebové), Machiela (Botmana), Milana (Housera), Jiřího (Davida), Petra (Zubka), Vladimíra (Špačka) a Libora (Lípu). Svým nezaměnitelným stylem zachycuje v černobílých kompozicích charakteristické rysy portrétovaných v nečekaných a fascinujících hrách se světlem a stínem.

Klára Nejezchlebová prezentuje dvě instalace pracující s materiálem mikulovské skutečnosti. Na západní straně hradeb vyplnila střílnu starými obrazy, které koupila v bazarech. Konfrontuje tak lidové umění s nelidovou historickou pevnostní architekturou v Mikulově – jako dvě neodmyslitelné součásti mikulovského života. Druhá instalace konfrontuje na výstavě muzeální realitu (sedačkový soubor ze sedmdesátých let) s její projekcí v témže prostoru (a parafrázuje tak protoinvestigations Josepha Kosutha ze šedesátých let).

Vladimír Špaček ve své instalaci pokračuje v tematizování světla a stínu v prostoru. V zatemněném Gajdošově sále postavil do jeho středu černobílý objekt se dvěma bílými neonkami. Světelná hra, kterou můžeme sledovat u oken sálu, tak dostala svou třídimenzionální odezvu. Na dvou černobílých fotografiích opřených o stěny se stejné téma odehrává ve dvou dimenzích. Špačkova instalace přechází od reality přes obraz k objektu.

Petr Zubek „prodlužuje“ realitu do umění. Na jedné z vystavených fotografií vidíme, jak se mořská pěna pozvolna „přeměňuje“ v umělou hmotu podobného tvaru, jindy se kulečníkové koule stávají zaoblenými obrazy či fotografiemi architektury. Zátiší, které tvoří hlavní element Zubkovy instalace, je jakýsi pracovní stůl výtvarného alchymisty.

PhDr. Pavel Liška
rektor VŠUP v Praze, teoretik ročníku

http://www.vsup.cz