Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Pro ty, kteří jsou zvyklí se pohybovat od výstavy k výstavě, od vernisáže k vernisáži, je zážitek z mikulovského sympozia drahý především díky příjemně trávenému času s lidmi, kteří se potkávají přirozeně v organizmu mikulovských zákoutí, díky jinak plynoucímu času v jiném městě, velmi specifickém v rámci Čech i Moravy. Představovala jsem si počátek století a dobu, kdy mecenáši umění zvali umělce na své dvory – jen prostředí je současnější, ale pohostinnost a čas pro společné hovory a pití vína po práci v tomto místě přežily. Nebudu se pokoušet navodit zde některé atmosféry, to by byl pořádný literární kýč, zvláště pro ty, kteří si to tady skutečně prožili či stále prožívají. Ale jaksi se nemohu odpoutat od onoho obecného a silného prožitku a začít rozebírat to, co si často na život jen hraje – umění (a to nemám na mysli špatné umění). Najednou mi všechno umění připadá jen jako nedílná součást oné přetrvávající bezčasé nálady, která se rozprostřela mezi zámkem, Galerií RAP, keramickou dílnou Daniela Piršče na židovském hřbitově, ateliérem Libora Lípy a jinými příjemnými místy. I koncert Davida Kollera v zámeckém divadle byl sladký.

Divadelní sál sám o sobě je námětem. Toho si všimli Eva Koťátková a Jiří Kovanda. Na závěrečné výstavě pak ze svého společného piecu vystavili fotografie, kde místo v centru pozornosti každý z nich stojí na nejzazším protilehlém konci opony. Jako Ulay a Abramovič, jen s opačně směrovaným napětím rozkládajícím se do prostoru. Jistá klasická nálada se dostala i do prací ostatních autorů, například do celkové instalace obrazů a objektů Jiřího Davida, který dále rozvinul svůj poslední cyklus – velkoformátové obrazové série zapisující přes sebe minulost i současnost jako ve fotofresce s několikerou expozicí. Některé části autor vyprázdnil až ke znaku a stínu, jiné navršil bez logiky hierarchie ve prospěch přirozeného toku a naléhavosti jednotlivých představ a témat. Nevím s určitostí, jaké téma celková instalace řešila, ale přežívá ve mně pocit, že se v ní zobecnily dva základní světy – ženský a mužský, a že oběma Jiří David buď rozumí, nebo si jich pozorně všímá. Začala jsem si ho tehdy přirovnávat k autorovi literárních postav, což mi připadalo překvapivé. Ve skutečnosti byl ale kurátorem sympozia.
Klasický kánon se dostal i do kreseb nejmladší účastnice – Petry Pavlicové. Oproštěny od konceptuálního základu připomněly vzrušivé kompozice dvojice Muntean a Rosenblum. Podivné napětí obrazu přeskakovalo mezi zcela uvěřitelnou normálností a eroticky podezřívavou dobrodružností scény. Jiné práce této studentky Fakulty umění Ostravské univerzity, oboru Nová média, byly výrazněji procesuální, jako například výsledný mobilní objekt z každodenně vyrobených klihových šupin (které kalendářově odměřovaly čas) s názvem Saša 31. Sošnou klasičnost bylo možné vysledovat i v obrazech ruského účastníka sympozia Vladimira Salnikova. Jeho práce tematizovaly kontrast krásné malby kombinující plošné a objemové přístupy a silného obsahu. Pod vrchní vrstvou bezstarostné a sofistikované hry forem autor zachytil problematický politický střet měnící se podoby jedné z indických vesnic, kam pravidelně jezdí. Svůj vztah k avantgardě Vladimir Salnikov vyslovil v obraze Mandrem Beach, kde v žánrovém pohledu na pláž rozehrál mondrianovské akordy a střídal náznak s doslovností, černobílé vidění s kolorismem.
Evu Koťátkovou zastihlo sympozium v jejím prezentačně velmi aktivním období mezi výstavami v Galerii Futura, kde vymysleli s Jiřím Kovandou společný projekt Skvrny, výstavou Cesta do školy v Galerii Václava Špály, projektem Pasti na Bienále mladých U Kamenného zvonu a výstavou v Domě Pánů z Kunštátu v Brně. Díla, která vznikla v Mikulově, nutně navazují na tuto linii tvorby a najdeme zde dále rozpracované motivy předešlých celků. Keř z Futury ještě více zabstraktněl a ustrnul v chladivé kovové variantě a školní metamorfózy dětí se přiklonily k obecnějším tématům člověka jako mechanizmu a hypertrofovaly jeho tělesné funkce, nebo v nich lidská bytost trpně přejala funkce věcí či vegetace. Přestože jsou představy jejích kreseb ve svém důsledku silně zneklidňující a surreálné, jsou zároveň oproštěny od existenciálního výpravného patosu ve prospěch znakové zkratky, v některých momentech s ozvuky designové retro formy (květenství s dětskými hlavami, hlavičky uvězněné v hadrovém těle, skvrnitý chlapec vyrůstající jako strom ze dvou květináčů, člověk jako trychtýř nebo rozcestník a podobně).
Jako velkou přednost a také příslib životaschopnosti mikulovského sympozia vnímám skutečnost, že jeho organizátoři nenutí účastníky reagovat na genius loci, čímž se vyhnuli křečovitým dramaturgiím, a raději umožňují umělcům přirozeně a v poměrně dlouhém časovém úseku rozvíjet jejich vlastní linii tvorby. To ilustrovala díla Jiřího Kovandy, vytvořená také v Mikulově. I když většina materiálů byla nalezena v nejbližším okolí, neidentifikovala dílo s místním specifikem a zcela se začlenila do charakteru Kovandovy tvorby. Jejím dlouhodobým tématem i materiálem je jídlo v suché konzistenci. Z rýhy nalezené desky tak úplně normálně vylézají červené fazole, na jiné desce se rozpíná hvězdokupa z polévkových těstovin (kdoví, možná se mikulovská zkušenost prosadila podprahově jako židovská hvězda nebo nebe nad Pálavou). Na prostor výstavní síně reagovaly svou formou minimalistické, ale obsahem alegorické hranolovité objekty se zapíchnutým staniolovým lízátkem a propiskou. Těmto postavám mohla asistovat také vařečka přišroubovaná ke kůlu. Do svého klasického repertoáru, který je reprezentován krásným diptychem geometrického založení, Kovanda na jiném místě začlenil zelené formaldehydové tenisáky, čímž zaujal stanovisko také ke sportovní tematice.
Hudební příspěvek na nádvoří mikulovského zámku představil dle očekávání Milan Cais, který se v Mikulově po dlouhé době oddal zase výtvarnému tvoření. A vyšel z toho, co dobře, až velmi dobře zná – ze zkušenosti se svou hudební skupinou, konkrétně jejími jednotlivými členy. Pod lapidárním názvem Moji největší kamarádi je představil jako rozvinuté portréty zachycené ze všech stran a rozprostřené do plochy tak, aby bylo vše vidět. Jako krajiny, které důvěrně známe. Tento čtyřdílný polyptych přináší dvě úrovně vnímání demonstrované technickým zpracováním – veřejný pohled je reflektován formou tisku a odkazuje k hudebněprůmyslovému plakátu, ta druhá, která se objevuje v další vrstvě, je naopak velice osobní a subjektivní. Je to záznam intenzívního propojení, bezmála rodinný portrét člověka zachycený pomocí simulovaného toku energií.
V podmínkách mikulovského sympozia stojí, že ve výsledku účastník zanechá městu dílo trvalé hodnoty. Je to již tradiční reciproční ošetření, které se i v minulosti stávalo základem různých sbírek. Z tohoto pohledu nejtrvalejším dílem letošního ročníku je realizace pro městský park v podhradí od Radovana Krále. Toho si kurátor Jiří David vybral jako umělce, který se již dlouhou dobu pohybuje kolem mikulovských sympozií, ale poprvé se jich autorsky účastní. S díly trvalé hodnoty bývá často svízel, někdy jsou trapné již od začátku, jindy jejich nepatřičnost vzrůstá časem. Archa Radovana Krále tomuto osudu, věřím, nepodlehne, neboť zachází s oproštěnou formou a krásou přírodního materiálu – těšínského pískovce. Autor do ní neotiskl jen své ego, a to jí dává naději, což je také jejím obsahovým poselstvím.
Přeji mikulovským sympoziím další intenzívní umělecké i neumělecké zážitky, vážím si toho, že město a lidi kolem je přijali za své a věřím, že v tomto kraji má tento společensko-umělecký žánr ideální podmínky pro další růst.
            Edith Jeřábková