Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Horka v Mikulově
Ivan Neumann

Někdy během roku 1972 se mi dostala do ruky kniha jednoduše nazvaná Mikulov, vydaná předešlého roku. Jejím editorem, který shromáždil autorský tým složený z významných historiků umění a historiografů, byl historik umění profesor Masarykovy univerzity v Brně, tehdy ještě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, Václav Richter. Její stránky začínaly textem, jehož břitkost, v té době velmi odvážná, mě nadchla a také vzbudila velkou zvědavost, jaké že to město na úpatí Pavlovských vrchů je. Od té doby se mi podařilo Mikulov navštívit několikrát. Ale v letošním červenci, během Mikulovského výtvarného sympozia "dílna", jsem se tu přes strašné „hice“ cítil nejlépe.

Nedá mi, abych část z toho úvodního textu Václava Richtera necitoval: „Chce-li se vydat moderní poutník plechovým vehiklem z hlavního zemského města Brna na jižní Moravu, je veden ukazateli… na výpadovou vídeňskou silnici… brzy se… objeví blízko na obzoru Pavlovské vrchy. Jak na něj zapůsobí celé toto prostředí? Ani zde neunikne světu 20. století. Je stále v něm, neboť jej nosí historicky v sobě. Jaký je tento svět? Je to svět moderní techniky, pro nějž je příroda ekonomickým podnikem, jímž vládne člověk. Pálava se v něm jeví jako milióny tun vzácného stavebního materiálu, Dyje v něm mizí v užitečném mušovském jezeru. Také artefakt ,Mikulov‘, vhodně upraven, může být účelným instrumentem pro získávání cizích valut.“ Tyto věty mi připadaly v šeru sedmdesátých let dost brizantní. Hodně se od té doby jistě změnilo, ale obávám se, že se utilitární přístup ke světu, přírodě a umění o mnoho nezměnil. Možná ještě zesílil. Snaha svět zužitkovávat, pouze ho konzumovat, je stále silná. Vše ostatní jako by v tomto světě užitku bylo zhola nadbytečné.

Jak tomuto přístupu čelit? Výuka, osvěta, racionální i emocionální argumenty mají jistě svou váhu a místo, nicméně zdá se, že nijak výrazně situaci neproměňují. Avšak stále přítomné dílo umění, které trvá a vstupuje do velkého imaginárního muzea všech dosavadních lidských tvůrčích činů, které nepodléhá každodenní užitkovosti lidského praktikování, může skutečnost svou permanentní přítomností a tichou neostentativní promluvou proměňovat.

Myslím, že k takovým proměnám v myslích lidí a ve vědomí společnosti podstatně přispívají takové aktivity, jakou je Mikulovské výtvarné sympozium "dílna", jemuž patří mezi nimi nepochybně přední místo. Nejen díky tomu, že tu vzniká řada kvalitních uměleckých děl postupně vytvářejících stálou sbírku současného umění, ale také díky soustavnosti, vytrvalosti a nezměrnému úsilí, jaké pořadatelé i příznivci uspořádání mikulovského sympozia věnují.

S kurátorem dvaadvacátého ročníku "dílny" malířem Oldřichem Tichým jsme se rozhodli, že i tento ročník sympozia se bude věnovat prastarému médiu výtvarného umění – malbě a obrazu, ať jsou prostředky jeho vzniku jakékoliv. Chtěli jsme, aby účastníci byli příslušníky různých generací, přicházeli z různých míst a koncepty jejich tvorby byly co nejodlišnější. Prvním umělcem, na jehož pozvání jsme se shodli, byl Vladimír Novák, příslušník generace sedmdesátých let, výrazná malířská osobnost, spoluzakládající člen Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece. Podnes jeho malířská tvorba prokazuje velkou energii a sílu. Zprvu naše pozvání přijal, ale nakonec se bohužel ukázalo, že mu vážné rodinné události účast na sympoziu neumožní. Snad se jednou podaří jeho účastí na sympoziu přece jen získat jeho díla do sbírky města. Nakonec se v ústřední společné místnosti v mikulovském zámku, na kterou navazují jednotlivé prostory proměněné v čase sympozia v ateliéry, sešlo šest umělců.

Se zkušenostmi z ročníku minulého tu byl již zmíněný kurátor sympozia malíř Oldřich Tichý, stejně jako vloni připravený řadou prací na papíře zaznamenávajících jeho přemýšlení o obraze. Kdyby to slovo nebylo již tak omšelé častým a nevhodným užíváním, nazval bych ho realistou. Realistou od latinského res, věc. V jeho obrazech se vždy nacházejí běžné až povržené věci tohoto světa, které se v nich stávají mluvčími čehosi tajemného, skrytého za pouhým jevem. Neviditelné je ve viditelném, napsal francouzský filozof.

Luděk Filipský nečekal, s jakou intenzitou místa se setká, jakou možnost koncentrace mu genius loci nabídne. Nakonec si přiobjednával další plátna přesto, že jeho způsob malování je velmi zvolný, přerušovaný tichou koncentrací, takřka meditací. V jeho obrazech vzniklých na sympoziu jsme účastni všech čtyř dimenzí světa, prostoru i času, a všechno divákovo rozumění je neseno světlem, které se jeví jako barva. Jeho obrazy jsou prostorem, do kterého chceme patřit a zároveň se ho trošku obáváme.

Cestou do zámku, od ostatních ateliérů na horním nádvoří oddělen dvěma branami, byl ateliér Mikoláše Axmanna. Tam v jakémsi tuskulu vznikala Axmannova neobvyklá autorská kniha inspirovaná nejdůležitější rostlinou místa, totiž révou. Nevznikala pomocí litografie, jak by bylo u Axmanna možné očekávat, ani žádnou obvyklou metodou, ale způsobem velmi tělesným – dotýkáním, které přenášelo na papír všechny formy. V jakési poctě kraji a vzpomínce na nedaleké Valtice pak ještě vznikla dvě velmi rozměrná plátna – Velký formát.

Vladimír Franz, provázen stále tichým a trpělivým multirasovým psem Milanem, pracoval v prostoru z obou stran prosvětleného ateliéru na sérii obrazů i prací na papíře, v níž maximálně odlehčil barevnou škálu jasných tónů, které dávaly najevo, že barva je vlastně viditelná podoba světla.

V obrazech vitální, bujné vegetace a barevných květů jako by se manifestovala nejen rozmařile hýřící stvořitelská moc přírody, ale také její suverenita přesahující všechny lidské záměry. Jako by jejich optimismus byl i tichým varováním.

Stále pozitivně naladěný fotograf Peter Župník se čas od času ztrácel, aby se opět vynořil v ateliéru a opět mizel. Bloudil Mikulovem a díval se. Díval se ne jako my ostatní, ale díval se proto, aby uviděl a to uviděné provždy zadržel. Potom na delší čas odjel a vrátil se s deskami naplněnými zvláštním způsobem vytištěnými definitivními záběry z Mikulova. Vlastně všechny nebyly definitivní, některými z nich manipuloval, zasahoval do nich malířskými prostředky. Fotograf, u něhož vede od záběru ještě dlouhá cesta. V jeho fotografiích se známý Mikulov stal Mikulovem dosud neznámým.

Pro nejmladšího účastníka sympozia malíře Martina Čadu byl pobyt v Mikulově nevídanou příležitostí strávit celý měsíc v jeho sugestivním prostředí jen a jen s malbou. Bylo cítit rozrušení, které jeho práci provází. Agresivní gesto stoupalo a vzápětí bylo korigováno. Figurální motivy v jakémsi barevném a kompozičním reji ovládly jeho malbu nejdříve, aby je vystřídala expresivita krajinných motivů ukázňovaná pořádajícími liniemi hluboké černé barvy. Do této krajiny také vstoupila lidská figura mající formy jakéhosi prastarého idolu. Jako by všechny Čadovy mikulovské obrazy sálaly.

František Zelinka, student Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, nejen zasvěceně provedl účastníky sympozia mikulovským zámkem, ale především byl asistentem sympozia a také během něj vytvořil několik obrazů minimalisticky reagujících na článkoví barokní architektury zámku.