Dílna Mikulov - Výtvarné symposium
Sympozium v Mikulově 2005
 
Přijíždíte-li uprostřed léta na jih Moravy, jste omámeni krásou. Všechno kolem vás je nádherná scenérie barev, nasvícených strání, bílých vápenatých kopců, trosek středověkých hradů, barokních zámků a zahrad v tak dokonalé harmonii, že se vám zdá, že sníte. Zdá se vám, že jste v Itálii nebo jižní Francii, v zemi olivovníků, vinné révy, cypřišů a prudkého oslepujícího světla, které vám mate mysl. A pak není divu, že jste v Mikulově na zámku a každý večer se vám na horizontě vedle Svatého kopečku zjevuje klidná mořská hladina a vy se vědomě noříte do snu a divíte se, že jste procestovali svět křížem krážem, a tento nádherný obraz vám až doposud zůstal utajen.
 
Mikulovský zámek. Zapálen v posledních dnech války a dodnes se nepodařilo s definitivní jistotou odhalit příčinu požáru. A několik let později vyrostl na spáleništi zámek znovu z nadšení domorodců a přistěhovalců do dnešní podoby. Je úplně jedno, co je v něm originální a co ne. Je nádhernou dominantou bohatého kraje a výjimečný svojí aktivitou. Každoročně zde za vřelé podpory mikulovské kulturní složky probíhá výtvarné sympozium “dílna“. Letos již po dvanácté, pozval jmenovaný kurátor spolu s organizátory několik výtvarníků, představitelů současné umělecké scény, a ti během svého měsíčního pobytu vytvořili v Mikulově díla, která zanechali na zámku a obohatili jimi ojedinělou sbírku současného umění. Mikulovští nabízí pobyt umělcům a veřejnosti pak díla rodící se v jeho prostorách. Představit v této zemi umění, které ještě neprošlo uměleckou kritikou ani nebylo prověřeno vkusem publika je, víc než odvážnou výjimkou.
 
16. července přijelo do letní pohody sedm umělců a jedna historička umění, obsadili několik místností zámku, spřátelili se a měsíc tu pracovali, snili, smáli se, pekli koláče, pili vino, tančili, poslouchali zpěv krásné cikánky a radovali se z toho nádherného místa, ze kterého se jim potom vůbec nechtělo odjet.
 
Kurátorem dvanáctého ročníku mikulovského setkáni byl Jiří Sobotka (ČR, 1956) a pozvanými umělci Eva Eisler (USA, 1952), Christian Macketanz (D, 1963), Tomáš Medek (ČR, 1969), Jan Stolín (ČR, 1966), Kateřina Vincourová (ČR, 1968) a na místo technického asistenta byl vybrán Michal Šmeral (ČR, 1976).
 
Po dobu čtyř týdnů Eva Eisler, Christian Macketanz, Jiří Sobotka, Jan Stolín a KateřinaVincourovátvořili v prázdných místnostech zámku, které se na čas staly jejich ateliéry s romantickými pohledy na Svatý kopeček, střechy města, řady domků s vinicemi, kupolemi kostelů, a zelenými kopci táhnoucí se přes rakouské hranice. Před vstupem do zámku pracovali Tomáš Medek a Michal Šmeral, vystaveni žhavému slunci a zvědavým pohledům návštěvníků a povzbuzujícím řečem nad jejich vznikajícími díly.
 
Eva Eisler si vybrala ateliér s výhledem na dokonalou zaobleninu Svatého kopečka s téměř minimalistickou bílou stavbou kostela, než se přestěhovala do komnaty, s oknem posazeným tak vysoko, že k němu nebyl žádný přístup. V této místnosti, zpočátku plné zámeckých rekvizit, si vytvořila pracovní prostředí, blízké její disciplinované mentalitě. Rekvizit ubývalo, až v místnosti zůstaly jen dva velké stoly a funkcionalistický věšák, který sem byl odložen některým z moravských muzeí, využívající Mikulovský zámek jako depozitář.
 
Umění Evy Eisler má široké rozpětí. Od šperkařství, kde se řadí mezi světové špičky, přes architektonické a designerské návrhy až po sochařské a malířské práce. Na sympoziu byla neúnavnou kurátorkou společenských akcí a večírků. „Člověk musí žít, radovat se, aby mohl tvořit“. A tvořila. Sochy z drátu a z plochých kovových pásů, jejichž společným mottem je vztah. Nekonečné pásky z nerezavějící oceli mají formu, která drží pohromadě jen pomoci gumiček. Kdykoli se dají uvolnit a proměnit tak svůj tvar. Jako lidský vztah, kdy dvě bytosti jsou k sobě dobrovolně fixovány. Všechna její díla, ať jsou to šperky nebo sochy se kdykoli dají uvolnit ze zajetí strnulosti. Je to hra přibližování a odpuzování. Hra „namlouvání“. Proces neustálé proměny, ve které jsou zakotveny zákony lidské svobody. Eva Eisler zanechala mikulovské sbírce současného umění díla, která jsou permanentní reflexí nad „vševesmírnou“ pravdou a snahou se jí přiblížit „prolínáním, províněním a zavíněním“.
 
Christian Macketanz přijel na mikulovské sympozium z Berlína, z města, kde se protínají umělecké vlivy starého kontinentu ve všech výtvarných prostředcích, a to i v nejnovější architektuře. Na zámku si vybral místnost otevřenou do velkolepé krajiny a obrácen zády k oknu, namaloval šest obrázků malých formátů. Poetický realista ve světě metafyzických problémů! Na první pohled vypadají jeho obrázky naivně a nemotorně namalované. Je to jen zručné předstírání, kterou tají svou malířskou vytříbenost. Ve svých obrazech se dotýká důležitého průniku mezi modernistickými ideály a postmoderní kulturou ovlivněnou médii. V Macketanzových kompozicích je složitost situací zredukována do jednoduchých scén, kde se postavy ocitají ve strnulých gestech v nedefinovatelném čase a prostoru.
 
Tomáš Medek přijel do Mikulova s přesnou myšlenkou realizace „Anuloidu”, ke kterému měl zhotovený model. Pracoval po celou dobu v exteriéru před branou zámku. Měřil, řezal, hobloval, skládal olšové segmenty. Neúnavně vyměřoval a znovu skládal pod žhavým letním sluncem. Všichni jsme ho obdivovali a nabízeli mu pomoc, aby včas své dílo dokončil. Naši pomoc s úsměvem odmítal a dokončil svůj „Anuloid” těsně před vernisáží. Medkovo dílo má dva póly: vědecký a umělecký. Oba se prolínají. Medkův matematický projekt je poetickým uměleckým dílem, abstraktní představou fyzikálního tělesa v kosmu. Je průnikem v ploše, která se zaobalí do kompaktního tělesa a tim se znásobí. Poetická je nekonečnost vesmíru. Poetická je přesnost detailu kulminující k chaosu a chaos, který má svůj vlastní neuchopitelný řád.
 
Aby si dopřál trochu odpočinku od kamene, na kterém pracoval až do příjezdu do Mikulova, Jiří Sobotka se rozhodl pro „prázdninový dojem práce“. K tomu si zvolil lehký materiál – polystyrén. Ve svém ateliéru, s pohledem na uzavřené nádvoří, pomalu ukrajoval materiál, který mu nekladl žádný odpor. Dva roky maloval barvami, které tlačil z tuby a v Mikulově si vytlačil z tuby „pajduláčka”. Snad jako reminiscence na dětství, kdy si z plastelíny vyráběl figurky a zmenšoval si svět k vlastnímu měřítku. Jako Gulliver na cestách, při hledání pravdy směřuje od utopie k dystopii, od satyry k metafyzice, od nevinnosti k hororu. Jiří Sobotka zůstal ve svém typickém světě jemných dvojsmyslných náznaků. Odebíral materiál, formoval z polystyrénu tvar sochy, aby na ni nanesl jinou hmotu, a dokončil tak modelacifigury. Je to pohyb odnikud nikam, v uzavřeném kruhu bez cíle. Jediným smyslem je cesta, nepřetržitý pohyb s notnou dávkou ironie.
 
Nejmladším účastníkem letošního sympozia byl Michal Šmeral, student 4. ročníku VUT v Brně. Stejně jako Tomáš Medek, i on pracoval na rozpáleném prostranství bez nejmenší stopy stínu před branou zámku. Do velkého kmene neúnavně tesal falický symbol Svatého kopečku, na jehož vršek pak posadil dřevěný model kostela. Po obvodu kmene vytesal otvory, jako police pro předměty, které dostal od účastníků sympozia a mikulovských domorodců. Michala Šmerala zajímá dílo jako kolektivní práce, když do něho může zapojit publikum. Když se stane globální věcí přijaté co největší skupinou lidí, přestože je zapovězené kritikou. Dociluje přímého kontaktu diváka s výtvarným uměním, který ho pomáhá dotvářet a zároveň otevírá novou cestu komunikace s lidmi.
 
Téměř po celou dobu trvání sympozia musel Jan Stolín čekat na materiál ke svému zamyšlenému objektu. Těsně před vernisážíbylo konečně přivezeno hliníkové potrubí, které Stolín instaloval na východní terase zámku. „Stříbrné hadice se svíjejí jako had, který přišel, v souboji s chrabrým rytířem o všechny hlavy”. Několik desítek metrů flexo potrubí dostává jinou funkci a mění reálný prostor. Banální průmyslová věc je přemístěna do jiné situace, dochází k duchampovskému posunu a tím k novému estetickému ohodnocení. Do mikulovské sbírky současného umění věnoval Stolín také tři digitální tisky, kde jistou naivitou pubertálního těla mladé dívky dochází k posunu pornografie, která se z fotografie vytrácí. Jan Stolín patří do generace mladých umělců, kteří s jasnou koncepcí utvářejí náhled na prostor a architekturu jako na možné výchozí ideje nových forem umění. Svůj puristický až minimalistický přístup posouvá do interaktivní hry objektu s prostředím. Jeho práce jsou zbaveny všech narativních složek a divákovi je nabídnut prostor pro volnou interpretaci.
 
Kateřina Vincourová je rozhodně jednou z nejvýraznějších osobností mezi mladou uměleckou generací. Její práce přitahují pozornost diváka, magicky ho oslovují a přitahují, ale dokáží v něm vyvolat i negativní emoce a rozpaky. V Mikulově si vytvořila první „hnízdo” ve velkém ateliéru nad zámeckým parkem než našla místnost, vyhovující jejímu záměru: vystavět hnízda u stropu místnosti. Horní rohy se ztratily pod schránkami z částečné transparentní jemné textile. Objektem vloženým do prostoru se změnila geometrie místnosti a začal se zde odvíjet samostatný příběh. Jakoby hnízda skrývala jakousi ztracenou idylu a provokovala návštěvníka, který za nimi možná cítí jen prázdnotu, je znervózněn, jeho jistoty jsou narušeny. Jsou to zároveň parazitní předměty, které diváka intrigují. Hnízdo má formu jehlanu a dobývá si prostor nahlodáváním rohu místnosti nebo je jen kompaktní pavučinou spředenou ze snů. Hnízda Kateřiny Vincourové jsou vystavena na imaginaci a bohatém světě vlastních vizí spojených s návraty do minulosti jako její alegorický vůz táhnoucí mrak z vatelínu a vlny se projíždí v zámeckém tichu a je vzpomínkou na kouzlo letošního sympozia.
 
Helena Staub
historička umění a kurátorka Mailova muzea v Paříži

e-mail: helenastaub@wanadoo.fr