Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Joseph Beuys, německý umělec, který v minulém století zásadně změnil chápání umění, mluvil o sociální plastice. Pod pojmem „sociální plastika“ rozuměl tento umělec společenství lidí, jež spojuje intenzita zážitků a zkušeností vyvolaných uměleckým dílem, které ale nechápal jenom jako objekt, ale i jako čin anebo hovor. O vytvoření společenství šlo také umělcům a umělkyním, kteří se sešli v Mikulově. Anglický umělec Duncan Higgins spojil ve staré knize nalezené fotografie vztahující se k české historii a kultuře s abstraktní malbou, a vyzývá tak diváka inspirovaného těmito motivy se ponořit do vlastních asociací. Německý umělec s českým původem Werner Mally nechal postavit u vchodu do zámeckého parku instalaci podobnou baldachýnu, jehož střecha je perforovaná čísly roků, které se vztahují k pronásledování Židů za doby nacismu. Podle toho, jak svítí slunce, vrhá tato perforovaná střecha stín a ze stínu vystupují tato historická data. Baldachýn byl zároveň i místem, kde se konaly koncerty a čtení, tedy místem společenství. Slovenský malíř Martin Gerboc se nechává inspirovat kabaretem 20. let minulého století. Jeho obrazy jsou drsné, ale nepostrádají humor, se kterým se on vypořádává s lidskou chamtivostí, závistí a zlobou. Spíše poeticky působí obrazy českého malíře Jakuba Špaňhela. Jeho námětem jsou barokní kostely, které se v Mikulově nacházejí v hojném počtu. Terka Brichtová se nemohla zúčastnit sympozia, ale dala k dispozici kresby pohybující se mezi abstrakcí a reálným obrazem, které dávají divákovi prostor k vlastní interpretaci. Spisovatelka a muzikantka Eva Turnová, která v krátkých textech dovede velice rychle dojít někdy až k překvapivé pointě, si během malířského procesu nechává čas. Znovu a znovu přemalovává portrétovaného, jehož podoba se stále mění. Na výstavu přispěla temným portrétem Duncana Higginse. A Libor Lípa vytvořil velké obrazy plné barevných puntíků, které svojí intenzitou a zdánlivým pohybem – jako by tancovaly před okem diváka – umožnují psychedelický zážitek, a to bez pomoci drog. Sochař Pavel Opočenský vytvořil v zámeckém parku, na místě, kde se již několik lidí rozloučilo se svým životem, jakýsi pomník skládající se ze dvou kývajících se kamenů, na které je možno se usadit a meditovat o pomíjivosti života i času. Studentka sochařství Tea Dohnalová vytvořila prostor, skládající se z masivních, ručně vyrobených a skleněnými střípky obložených balvanů, připomínající prastaré kultovní místo. Fotograf Tono Stano překvapil. Z objektů nalezených v zemi, které hledal v historické krajině okolo Mikulova pomocí detektoru, vytvořil instalaci, která prezentovala nalezené objekty jako vzácné relikvie, a doplnil ji klečící pannou oblečenou do kabátu z doby Wolfganga Amadea Mozarta, na kterém byly přišity knoflíky, které v zemi našel. Takto se těmto účastníkům jubilejního 25. ročníku mikulovského sympozia, pozvaných umělcem Liborem Lípou, podařilo během jejich čtyřtýdenního pobytu v Mikulově vytvořit nezvyklé společenství, jehož intenzitu transformovali do svých děl, ať už to byly obrazy, sochy, objekty, anebo instalace. Tato díla, ačkoli velice rozdílná, mají jedno společné: nabízejí divákovi možnost se podílet na zkušenostech, které za těmito díly stojí, dále prožít intenzitu, která je iniciovala, a rozšířit tak společenství lidí, které Beuys nazýval sociální plastikou. Neboť on věřil, že je dáno každému stát se členem tohoto společenství.

(Noemi Smolik, 2018)