Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Slovo teoretika Mgr. Petra Vaňouse Ph.D. k 27. ročníku MVS “dílna“

Obrysy sdíleného pocitu na pozadí rozmanitých autorských světů (INTRO)

Sedmadvacátý ročník začínal v dešti. V paměti ještě strašila pachuť koronavirového jara, které sice pominulo, ale na horizontu se neustále objevovalo jako varování, že se s podzimem vše vrátí a opět nastane nouzový stav, řízené restrikce a chandra. V lecčems podivná sezona plná smíšených pocitů. Rozporuplné léto. A uprostřed něj naše veselé setkání v Mikulově. Přijížděli jsme postupně z různých směrů (Ostrava, Jihlava, Praha, Velehrad…). Vydatně pršelo a déšť diktoval podmínky zahajovacího ceremoniálu, který se uskutečnil v krásných reprezentativních prostorách zámku, nikoli venku pod širým nebem, jak bývá zvykem. Tak nádherně vysokou oblohu nikde nemají. Škoda. A druhý den ráno malý zázrak. Budilo nás vlídné jižní slunce. Mikulov se proměnil. Nálada se zlepšila. Umělci si během prosluněné neděle přátelsky a se vzájemným pochopením rozebrali zámecké prostory na ateliéry a začali je zabydlovat. Víno se chladilo. Ideální start.

K věci

Ročník 27. kurátorsky sestavil a zaštítil Tomáš Tichý. Kladl důraz na princip závaznosti umělecké práce, na její přítomný, byť ne vždy explicitně použitý kritický potenciál, který se ale zároveň nezříká silného svébytného výrazu a estetických kvalit daných kontinuálním charakterem tvorby. Tyto nároky splňuje v rámci současné vizuální kultury především oblast malby. Proto není divu, že toto médium na sympoziu převažovalo i letos. Rok 2020, vzhledem k výjimečné situaci (pandemie) občansky náročný a ze všech stran prověřující, nastolil a zjitřil mnoho naléhavých společenských témat, učinil je živě neodbytnými. S tímto stavem také vypadlo ze skříní na všech úrovních mnoho polozapomenutých kostlivců.

Proti složité a zrychlené době, splétající v sobě lokální a globální problémy, postavil Tomáš Tichý specifické výrazové možnosti tradičních médií (obraz a socha) s jejich schopnostmi vytvářet konstelace a „tvarovat“ sdělení – s proudem i proti němu, po srsti i proti ní. Jako možnou polaritu k odosobněné povaze neustále se přeskupující ambivalentní současnosti situoval kurátor svým výběrem umělců jasnou individuální artikulaci autorského subjektu, který testuje své vlastní emoce v rozhraní srozumitelného světa obrazu a obraznosti.

Všichni na sympozium pozvaní umělci plynule rozvíjeli svá témata a náměty, kterým se dlouhodobě věnují. Ročník, jak bylo kurátorem již předem deklarováno, nebyl tematicky nijak omezen. To umožnilo, aby zde vznikla díla, která se přirozeně a plnohodnotně začleňují do autorských portfolií účastníků. Až na malé epizody z nich nijak radikálně nevybočují, což umožňuje nahlížet je z hlediska kontinuity a dlouhodobé tvůrčí koncentrace. Právě v těchto dvou momentech se obnažuje jeden ze základních lidských civilizačních vkladů, kterými je člověk schopen soustředěně čelit své vlastní situaci a reflektovat ji, aniž by byl nucen používat proměnlivého „jazyka argumentace“, kterým lze v čase manipulovat a kterého lze účelově zneužít.

Při rychlém přehlédnutí toho, co na sympoziu vzniklo, se nemůžeme ubránit dojmu, že se podařilo skloubit dohromady autorky a autory veselé i vážnější povahy, kteří přes svůj rozdílný věk postihují v součtu svých děl jakýsi obecnější pocit obyvatele střední a východní Evropy, který po dlouhé době kulturní izolace vstupuje do podmnožiny lokálně a globálně definovaných společenských podmínek s výbavou, kterou částečně zdědil po centralizovaném totalitním režimu. Určitá míra latentní plodné frustrace plynoucí ze statusu quo je tu pádným impulzem pro rozvíjení různých strategií: silně vyhraněné narativy, tendence k dekonstrukci, kritický vstup do globálního digitálního oběživa, aktualizace modernistických východisek, metod a postupů, depersonalizace obrazu, ironický žánr, reflexe konkrétních sociálních témat apod. Před očima nám tu v úhrnu roste úsilí o postižení obtížně znovu-získávané evropské identity, jejíž nedílnou součástí je stále přítomnost problematické minulosti, která nás tíží, neustále se vrací a aktivně zasahuje do současnosti. Ať je to minulost kolektivní (historická), nebo ryze osobní.

Volba odlišných tematických okruhů a s nimi spojených námětů má vliv na míru výrazové razance, deformace, významových gest nebo naopak ztišení a civilistního ohledávání figurace a věcnosti v konturách běžného dne. Všechny autory spojuje práce s figurou. Každý se jí však chápe jinak. Je-li pro Hanu Puchovou figura a předmětnost výrazem autentické stopy autorčiny vlastní pozorovatelské přítomnosti v hostujícím místě (Mikulov) a výsledkem mnoha neočekávaných konstelací, které tyto mimovolné stopy na způsob průsečíků v čase vytvářejí (například návštěva malířky Denisy Krausové dala vzniknout její podobizně s miminkem, objev bodláků u mikulovské synagogy zase zátiší s kyticí bodláků či prosklené zámecké vitríny interiéru s vitrínami a Adamem Štechem apod.), je pro Adama Štecha ta samá figurace a předmětnost zdramatizovanou inscenací nutkavého „vnitřního modelu“, který především zpřítomňuje autorovu potřebu a vůli do chodu věcí zasáhnout, radikálně je přetvořit, ostře je nasvítit, prohlédnout ze všech stran, aby nezůstalo nic utajeno ani ukryto. Malba je tu zpřítomněním emoce a ta musí mít správný, adekvátní a často nekompromisní tvar (např. hodnota ješitné rozplizlosti v podobizně Zeman). Zatímco Adam Štech občas pracuje s koláží jako předlohou pro své deformační ekvilibristiky, Jakub Tomáš si k témuž účelu staví trojrozměrné modely. Z různých zdrojů kolážuje prostorovou situaci, která se stává odrazovým můstkem pro obraz. Ten je potom výsledkem různě přepracovaných, přetvořených a posunutých předobrazů se všemi výrazovými specifiky. Podstatná je tu přítomnost určitého distančního přístupu a odosobnění figurace ve vztahu k závazné výpovědi. Je to spíše složitě rozehraná partie se znaky a symboly (jejich proplétáním a překrýváním), které jsou však samy pouze zástupnými odkazy. Tomášovy obrazy tak mohou odkazovat ke krizi reprezentace, k velkému tématu současné vizuality v nejobecnější rovině.

Druhou skupinu autorů sympozia tvoří ti, kteří nějakým způsobem reagují na reprodukční smog, jenž v záplavě statických a pohyblivých obrazů zahlcuje lidské vnímání, ovlivňuje ho a ohrožuje jeho přirozené fungování. Ať už je to motiv symetrického zrcadlení v iluzivních deformacích Tomáše Tichého, které v důsledku jakkoli eroticky dráždivou předlohu cíleně proměňuje v absurdně hrozivou scénu, která demaskuje a rozkrývá odvrácenou stranu manipulované (vylepšované) fotografie (Deepfake II), potažmo marketingově nastavené vnímání dokonale „popisné iluze“, nebo ať to jsou obrazy Aleše Brázdila, vznikající jako malířské interpretace filmových sekvencí nalezených kdesi na internetovém úložišti (Sukně). Jsou to právě tyto předobrazy, které oba autory fascinují svou ambivalentní oscilací mezi realitou a deformací. Brázdil si je pro sebe pojmenovává jako vizuální „vraky“ zaparkované a čekající jako objekty pokoušení ve virtuálním prostoru na své štastně nešťastné objevitele. Jak u Tomáše Tichého, tak u Aleše Brázdila se pouštíme za kulisy iluzí (do „těla“ jejich umělých konstrukcí), jejichž povrch i hloubka jsou demontovány za účelem rozrušení deklarované, ale ve skutečnosti problematické důvěryhodnosti. Realita se náhle stává znejisťující a úzkostně magickou.

Český pohled obohacují dva zahraniční malíři – Moldavan Alexander Tinei a Rus Vitaly Pushnicky. Alexander Tinei vnímá figuru i samotný obraz jako určitou naléhavou stigmatickou situaci, v níž se sčítají stopy minulosti s kritickými výhledy do budoucnosti. Autorův charakteristický motiv modré kresby na trupu a končetinách figur, který může odkazovat jak k tetování (stigma), tak třeba k systému žilního krevního oběhu, se objevuje i na kresbě mladé dívky ve spodním prádle (Bez názvu), která zůstává v mikulovské sbírce. Pushnického obraz je složitě vrstven z různých komponentů a paměťových stop. Čím více se obraz vzdaluje od sjednocující iluze, tím více hrají roli použité materiály a nastavení jejich vztahů uvnitř obrazové skladby. Obraz je výsledkem autorsky rozehraných transformačních dějů inspirovaných beletrií, dějinami umění a jinými společenskovědními disciplínami. Každý „celek“ obrazu vyznívá jako odhalovaná mystifikace, která se chová jinak, když je dílo reprodukováno, a jinak v jeho fyzické přítomnosti, tedy jako konkrétní předmětný stav ‒ artefakt. V prvním pohledu se obraz zaokrouhluje a iluzivně sjednocuje, v druhém se demontuje a rozpadá. Tento protisměrný pohyb je dialektickým základem Pushnického malířské poetiky.

Jako solitéři v rámci kurátorského výběru figurují fotografka Marie Tomanová, sochař Ondřej Oliva a studentka Ostravské univerzity Barbora Kurtinová. Marie Tomanová, pocházející z Mikulova, je v současné době mladou etablovanou fotografkou se zaměřením na tematické sondy do společnosti. Ve své práci zúročuje osobní zkušenosti ze Spojených států amerických, kde momentálně žije. Především prostředí New Yorku reflektuje syrově, nekompromisně, bez retuší a příkras. Pod náměty cítíme přítomnost podprahové agrese, chaosu, bezradnosti, nespokojenosti, násilí i sociálního pragmatismu, kterými jsou modelovány charaktery dospívající mládeže většiny globálních velkoměst. Americká občanská frustrace má sice odlišné důvody a jiné vnější atributy, ale v principu určitě není v mnohém daleko od té, kterou trpíme my.

Ondřej Oliva, jediný sochař letošního ročníku, často pracuje s technikou ztraceného vosku, jež mu umožňuje dostat do sochy a objektu naturalistické momenty, které potom komponuje do rozvrhů sochařských hmot. Usiluje o sumární tvarosloví a srozumitelnost výrazu. Často se inspiruje organikou (jádro, plod), geometrií přírody (ulita) nebo přírodními procesy (růst). Barbora Kurtinová se jako posluchačka fakulty umění na Ostravské univerzitě momentálně věnuje textilu a textilní tvorbě. Svůj přístup k médiu sama označuje za usilovné hledání s prvky nomádství, prostřednictvím kterých ráda nechává formální přístupy otevřené, vzájemně nakročené či prostupné. Vedle křehkých reflexí zážitků a prostředí se v její práci uplatňuje také silně kritický generační náboj, který zúročuje i ve svých hudebních aktivitách.

I v takto malém „řezu“, jaký přinášejí výsledky mikulovského sympozia, lze zaznamenat názorovou pluralitu a výrazovou pestrost zvolených médií, které jsou na naší umělecké scéně dnes již samozřejmostí. Tato praxí deklarovaná přirozená tvůrčí svoboda je jedním z důkazů, že žijeme v kulturně otevřené společnosti, která staví na hodnotách vzájemného respektu, názorové pestrosti a tolerance. Přejme si a věřme, že tomu tak bude i nadále a že se otevřený horizont opět z jakýchkoli důvodů neuzavře a že jeho pestrost neztmavne, nezhnědne a nezčerná. Existence mikulovského sympozia, které letos dosáhlo neuvěřitelného čísla 27, je v tomto úsilí jasnou, konkrétní a hmatatelnou podporou. A za to my, účastníci letošního ročníku, organizátorům a garantům celé akce veřejně a nahlas děkujeme.

Petr Vaňous, teoretik 27. ročníku sympozia; říjen 2020