Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Dílna´01 – Jak Tomáš uvěřil Slunci

Prosluněné jižní kraje vždy přály malířům. Mikulovského výtvarného sympozia „dílna“ se ovšem původně zúčastňovali především sochaři. Pracovali v plenéru a od roku 1994, kdy se konal první ročník, postupně zaplnili svými sochami prostory kolem zámku. Teprve v roce 2000 převládali mezi aktéry sympozia malíři a v roce 2001 se z iniciativy kurátora Tomáše Císařovského stala „dílna“ ´01 poprvé setkáním ryze malířským. Sám kurátor, ještě prozářen palčivým jihoamerickým sluncem z nedávné návštěvy u Otto Plachta, přijížděl do Mikulova s přesvědčením, že „zámecké ateliéry“ – prostory pro jednotlivé autory v mikulovském zámku - jsou určeny světlu, barvě a malířům. Klasičtí teoretikové by asi při hledání nějaké celistvě zaměřené sestavy malířů jen těžko našli tak přirozené řešení, jaké se podařilo malíři Tomášovi. Jistě je zřejmé, že vyzval autory, jejichž tvorba je osobitou podobou převážně figurální malby a je již vyhraněná do vyzrálého tvaru. Rovněž je zřejmé, že hledal skutečné ba ryzí malíře, pro něž jsou štětec, plátno, barva a světlo životně nezbytnými potřebami. Asi i díky své „závislosti na malbě“ jsou vybraní autoři jen nesnadno zařaditelní do nějakého širšího proudu. Ale kritériem výběru jistě byly i osobní postoje a „lidské vybarvení“. Možná právě fyzická i psychická tíha extrémních situací v dusivém tropickém parnu, v zahlcujícím lijáku či zničujícím slunečním žáru při zmiňovaném pobytu v Peru způsobila, že Tomáš Císařovský byl veden nikoli chladnokrevnou úvahou a náležitými zásadami uměleckohistorickými, ale spíše pramínkem slunečního svitu. Když po týdnech práce procházíme výstavou nebo srovnáváme reprodukce v katalogu, pak je zřejmé, že navzdory vyhraněnému a jedinečnému zaměření každého z autorů se jejich díla vyváženě doplňují. Možná je to jasným pálavským sluncem, možná vlídnou a vstřícnou povahou, možná i podmanivou vůní vinných sklepů, ale zcela jistě i tím, že silné malířské výkony si vlastní osobitost zachovávají za všech okolností a partnerstvím s jinými vyzrálými sděleními se jejich jedinečnost posiluje.

Jižní žár a až živočišnou životní energii přivezl na jih Moravy Otto Placht. Exotika vrstvených gestických ornamentálních tvarů v sobě skrývá dynamickou vášeň a naznačené figurální prvky se tu mísí se zlomky rostlinných detailů. I nejbujnější lužní les je proti Plachtovým malbám tichou meditativní lesní hlubinou. I nejžhavější pálavské odpoledne je vlažnou a vlídnou chvílí a nejprudší liják nad Dyjí je asi příjemným osvěžujícím deštíkem ve srovnání s extrémy jihoamerického pralesa, v němž autor v posledních letech žije. Jeho Fialové krajiny i cyklus Nebe, peklo, ráj ukazují v hutném střetávání detailů a celků, lazur a pastózních nánosů, vzrušených gest a stylizovaných figur jak bezprostředně a odevzdaně promítá autor svoje prožitky a úvahy do práce se štětcem a barvami.

Tomáš Císařovský se asi ještě dlouho bude v Praze probouzet se znepokojivou vzpomínkou na výhled ze svého mikulovského zámeckého ateliéru, kde s jednoznačností až ubíjející se za obdélníkem okna vzdouval baňatý pupek kopce s hrotitým vrcholkem kostela. Od soumraku do úsvitu se mu bude vracet tento úderný námět! Konfrontace těžce odpracovaného malířského ztvárnění tohoto pohledu se žhavě vitální malbou Okantaytambo, rovněž s motivem okna a peruánských hor, je zřetelným důkazem, s jakou houževnatostí na svých malbách Císařovský pracuje a jak nesnadné je dojít až k oné samozřejmé barevné průzračnosti, kterou z jeho obrazů známe.

Venku a uvnitř. Tak bychom možná mohli stručně určit obrazy Ivany Lomové, která na sympozium přijela jako host, a Vojtěcha Kováříka, jenž zde pracoval v roli asistenta. Lomová zkusila v duchu svého poetického vidění uvažovat nad nejpodstatnějšími charakteristikami zdejší krajiny. V zelenavě šedých tónech pod názvy Hrady, Mraky, Vody, Louky, Lesy vstoupila do tisíckrát prošlapaného prostoru krajinomalby a potvrdila, že i když radikální objevy zde už asi nikdo neučiní, přece je pocit prostoru, větru, deště či slunečního svitu v krajině tématem malířsky nevyčerpatelným. Naopak zneklidňující detaily v interiéru hledal Vojtěch Kovářík a se zvláštní nenápadností a záměrnou neatraktivností zastavoval ve svých malbách rozptýlené světlo. Obrazy Zrcadlo, Sprcha či Dveře jsou neokázalým zveřejněním určité intimity.

Ke svému dlouhodobému tvůrčímu východisku – americkému pop artu – se znovu přihlásil Tomáš Lahoda. Tento brilantní malíř a mistr lazurové, pastózní i rozprašované malby propojil v obraze nazvaném Mikuloff parafrázi gestické malby v podobě stékajících barevných skvrn s přemalovaným nápisem LPG a s lehce a přesvědčivě načrtnutou draperií s šedomodrým erbovním znakem, aby toto provokující malířsky i tematicky různorodé setkání korunoval „akademicky“ primitivní malbou křečovitě zeleného kaktusu. Tak dobře. Možná zde jsou ostré bodliny, možná se tu minulost se současností střetávají nějak divně, ale že tu autor pracoval s mimořádnou chutí, to je z malby jednoznačně zřejmé. V obraze Weinhof najdeme další hru s realitou a iluzí, když na „obraze“ podezdívky a omítnuté stěny vidíme klasické písmové graffiti, tedy americkou retuší nastříkanou malbu, jakou známe od pouličních writerů-sprejerů-malířů. A Petr Nikl? Ostré barevné signály, které jej oslnily z kreseb jeho dcery, dnes po předloňských pastelkových drobných malbách uchopil v rozměrných plátnech s motivy hub. Je to zase jiná podoba přírody, další dialog se sluncem. Nikl své obrazy nazval Moji přátelé a v nové, ostřejší a místy až útočnější podobě se vrátil k jemné snové meditaci svých malířských začátků.

Září roku 2001 bylo deštivé a vinaři nespokojeně hloubali, že hroznům asi bude chybět cukr, který jim obvykle dodává právě slunce babího léta. Tomášovo Slunce je ale na mikulovském zámku už trvale a hřeje z obrazů, které on a jeho kolegové vytvořili na přelomu července a srpna. I když přímý sluneční svit barvám a malbě nesvědčí, malíři jej potřebují stejně nezbytně, jako jej potřebuje víno. Za rok se za ním na jih Moravy opět budou vracet.
 
PhDr. Radek Horáček