Machiel Botman

narozen: 23. 4. 1955, Amsterdam (NL); žije a pracuje v Haarlemu (NL) a San Pietru in Cariano (I)
adresa: Raamsingel 2, apt. 1, 2012 DS Haarlem, (NL)
e-mail: machiel55@gmail.com
http://www.pixelpress.org/botman

Něco o ptácích

Je to zvláštní situace, když vás jako cizince požádají, abyste někam přijel na měsíc žít a pracovat. Musíte se totiž ukázat. Na to jsem sice při své práci zvyklý, ale jinak příliš ne. Rozdíl je totiž v tom, že se tak musí stát během jednoho měsíce. Normálně mi totiž trvá léta, než fotografie, texty a kresby zapadnou, kam mají. Tak to dělám - a dělám rád.

Moje práce není o mnoho víc než představování mého života. Fotografuji, když se mě něco dotkne, když se ve mně něco pohne. Je to automatické a spíše než z myšlení to vychází z intuice. Když si fotografii vymyslím a naplánuji, když chci být chytrý, nikam se nedostanu. S touto nevýhodou jsem se však vyrovnal.
První den v Mikulově nás vzali k malému jezeru na kraji města. Je to jezero žab. Během toho měsíce jsme u něj byli každý den, někdy i třikrát nebo čtyřikrát. To jezero je jedním z nejhezčích míst na zemi a doufám, přeji si, chci, aby se jej nikdo nikdy nedotkl. Žádné stavby, žádné chytrácké vydělávání peněz; žáby očarují každého, kdo by se o něco takového pokusil.

Pocit zůstal a já jsem se choval jako vždy - fotografoval jsem, plaval, chodil a potkával nové lidi. Nemusím říkat jejich jména, oni vědí, že jsem jim vděčný. Dali mi totiž prostor v mysli a v srdci a prostor na práci, na tisk, na všechno.

Posledního rána na zámku mi bylo smutno. Smutno, že tady musím všechno nechat, jezero, lidi, místa. A jako každé ráno mezi 6. a 7. jsem si dal u okna kávu. A jako obvykle přiletěla jedna ze zámeckých poštolek - těch, co se při lovu zastaví ve vzduchu. Tentokrát však provedla něco fantastického – přiletěla přímo před mé okno a provedla svůj kousek se zastavením ve vzduchu snad dva nebo tři metry přede mnou. Podívali jsme se navzájem do očí a ona v nich měla takový měkký, mateřský výraz: „všechno bude v pohodě“. Když zakroužila a chystala se odletět, vyfotografoval jsem ji, má poslední fotografie.

Teď už uplynulo několik měsíců, je skoro listopad. Všichni jsme se někam posunuli a otázkou vždy je, co zůstalo. Pro mě je to pocit vděku, že jsem v Mikulově mohl být a pracovat. To místo je jiné než Holandsko a Itálie, kde žiji. Je těžké říct, v čem přesně ten rozdíl spočívá, protože vřelost v lidech je stejná a na mnoho způsobů i krása lesů, jezera, všeho kolem. Rozdíl je možná ve složité minulosti. Možná jsem viděl něco v těch mnoha očích, do nichž jsem se podíval. Možná už bych měl přestat psát a přemýšlet, a jen fotografovat.

Machiel Botman

Seznam zúčastněných umělců MVS "dílna" 1994–2010