Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Milena Dopitová


narozena: 25. 10. 1963, Šternberk; žije a pracuje v Praze
studia: Akademie výtvarných umění v Praze
Průmyslová škola stavební v Praze
adresa: Schnirchova 30, 170 00 Praha 7, Česká republika
tel.: +420 739 051 584
e-mail: m.dopitova@email.cz
http://www.milenadopitova.cz

„Nemluvme o umění, mluvme o něčem jiném... o parfému,“ bylo pracovní téma, které letos propojovalo a procházelo skrze díla účastníků mikulovského sympozia. Volba tohoto konceptu směřovala ke konfrontaci celku, k atmosféře momentálních pocitů, nálad a potřeb. Otevírala možnosti přístupů kvality obecné, ale i konkrétní (osobní) vůně. Nabízela neomezenou řadu vlastností, jevů, situací, popisů… A zároveň byla pozitivní a sexy. Počáteční krédo účastníků znělo: „Jsme ke svému flakonu otevření a důvěřujeme mu.“

Parfémy se rozlišují podle procentuálního zastoupení parfémové kompozice. Při jeho používání by se mělo dbát na to, aby nikdo z okolí nebyl vůní obtěžován. V horkých dnech je lepší preferovat nekonfliktní a svěží vůně, je vhodné vyvarovat se užívání více parfémů najednou, aby nevznikla disharmonická směs. Někteří výrobci nabízejí řadu parfémů jednosložkových tak, aby si uživatel vymyslel sám své oblíbené kombinace, které budou souznít s přirozenou vůní kůže. Trvanlivost parfémů je různá některé složky rychle podléhají zkáze a parfém se během několika měsíců výrazně mění. Nejnebezpečnější je denní světlo, které proměňuje barvu tekutiny na tmavší. Při nedodržování těchto banálních zásad je zpochybněn účel i poslání parfému, ale stále se jedná o vůni.

Dělala jsem průzkum mezi studenty, co všechno může být vůně. Řada odpovědí zněla podobně. Vůně je barva, tvar, domov, vzpomínky, štěstí, vášeň, sex, hudba, dobrá nálada, smích, pláč, nemoc, cestování, láska, nenávist, nuda..., ale byly zde i odpovědi typu „benzín páchne“ a já ho chci čichat, kobliha voní dnes, a za týden ne, stálá vůně není možná, co voní dnes, nemusí vonět zítra. A to, co mi bude vonět zítra, včera mi páchlo, atd.

Inspiraci, jak uvažovat o vůni, jsem našla ve filmu Parfém: příběh vraha, který podle románu německého spisovatele Patricka Suskinda natočil režisér Tom Tykwer.
Příběh knihy je do filmu téměř nepřeveditelný z důvodu velkého množství emocí, citlivých detailů a „vůní“. Hlavní hrdina se narodil na nejzapáchavějším místě Evropy, na rybím trhu v Paříži – mezi zkrvavenými rybami, červy a hnilobou. Postupně se vypracoval na nejslavnějšího parfuméra Paříže 18. století, vytvořil nejsmyslnější parfém všech dob – vůni vyextrahovanou ze zavražděných těl půvabných dívek. Hlavní hrdina reprezentuje zvráceně deformovanou lidskou touhu po nalezení dokonalosti a krásy. Film vedle poetických až vyumělkovaných záběrů střídá naturalistický styl příběhu. Je o smyslech, atakuje diváka, zprostředkovává mu chutě a čichové vjemy.

Těžko se hledá jednoznačná definice vůně. Je natolik individuální a pestrobarevná, že se nedá spoutat, vymezit ani zobecnit. Nabízí se otázka: Je možné poznat pravý prožitek, aniž bychom něco cítili?

Současný svět přirozeně inklinuje k rychlému rozvoji nových technologií, určuje další otázky a definuje nová paradigmata. S tím souvisí transformace reality a přehodnocování zažitých vztahů a postojů. Na druhé straně virtuální způsob přejímání reálného světa formou hotových programů směřuje k automatickým estetickým operacím, které existují v nekonečném množství. Fascinace těchto dosud neobjevených území, prostorů a jejich další kombinace s sebou zároveň nesou i nejistotu, zda-li budeme stále součástí onoho světa, ve kterém můžeme bez naprogramování cítit, vnímat, utvářet a posuzovat uměleckého dílo ve své jedinečnosti a nezastupitelnosti.

Během sympozia se vytvořil otevřený prostor pro komunikaci a vznikly práce, které se vztahovaly k původnímu tématu a zároveň ty, které ho posunovaly do dalších rovin a významů. Závěrečná výstava sympozia měla titul Esprit vakuum. Esprit – vtipnost, duchaplnost, jiskra, šmrnc... v uzavřeném prostoru – vakua. Něco specifického, kam jsme vpuštěni a můžeme nahlédnout, ale zároveň i to, co má suverénní otisk a jednoznačné poslání.

Na letošní, 17. ročník "dílny" Mikulov 2010, byli pozváni umělci zabývající se tvorbou v různých médiích. Vedle malby Petra Písaříka, Petra Lysáčka, Michaely Vrbkové a Kamily Rýparové byly dalšími výstupy fotografie a prostorové vizuální koncepty od Františka Kowolowského, Ireny Jůzové, Terezy Velíkové nebo Mileny Dopitové. Konečný seznam autorů byl kombinací kurátorského výběru a vítězných nominací předložených odbornou radou města Mikulova.

Závěrečná výstava účastníků potvrdila nejen jejich profesionální přístup a kvalitu ve svém oboru, ale také možnost komunikovat v dalších médiích.
Ke konci výtvarného sympozia paralelně funguje třetím rokem také hudební sympozium.
U jeho vzniku stáli Libor Lípa, Zdeněk Lhotský, Milan Esterka, Vítězslav Vrbka…
Letošní ročník pod hudebním vedením Petra Krkavce připravil program složený z osmi skladeb za spoluúčasti několika dalších kapel. Skladba Zimmer frei byla společným projektem obou sympozií a měla značný ohlas nejen pro sugestivní kabaretový přednes Petra Lysáčka, scratchové vstupy Františka Kowolowského, ženské vokály Terezy Velíkové, Michaely Vrbkové i Kamily Rýparové, ale také pro gradující hudební kompozici.
Možnost propojení oborů zhodnocuje kvalitu, význam a smysl těchto aktivit. Letošní spolupráce obou sympozií tak přispěla k neopakovatelné atmosféře a zážitku při závěrečné vernisáži.

V závěru textu se vracím k vyvrcholení výše zmíněného příběhu z filmu, kdy divák předpokládá oddechnutí si nad ukončením utrpení a potrestáním zla. Přichází nečekaný dějový obrat, který přinese tolik krásy a lásky, že víc už snad nelze unést. Pokud se podaří uměním zprostředkovat a spustit emoce. je to důkaz, že cítíme a jsme schopni intenzivního prožitku.
Tento způsob dotyku je vzácný a často skrytý na první pohled v nabízené kvantitě.

Na začátku sympozia jsme si přáli, abychom vytvořili i to, co je „ve vzduchu“, a myslím, že se nám naše přání v letní provoněné atmosféře podařilo uskutečnit.

Milena Dopitová, kurátor

otografický projekt Duše růže voní vzpomínkou. Odpadlé okvětní lístky připomínají barvou i tvarem nedávnou dokonalost, jedinečnost a prchavost chvíle. Je o hledání, definování těžko uchopitelného celku i jeho části. Vůně spouští emoce, a tím dává prostor fantazii a představám. Nevidím, ale cítím a mohu začít popisovat... Součástí projektu je objekt z plátna bez barvy a vůně, má rozměr, tvar a možná i příběh. A má růže duši? Ano, má…

Další projekty se vztahují k rozšířenému tématu a zároveň názvu výstavy Esprit vakuum. Esprit jako jiskra, duchaplnost, švih, šmrnc, vtipnost…
Objekty Úsporná varianta a Příště u vás si hrají s tvary a jejich významy. Dřevěný odpad – odřezaná nepoužitá část vyčleněná z procesu výroby (znehodnocená chybným měřením nebo řezem…) je základním materiálem. Skládáním těchto částí vzniká nová kvalita – forma i obsah. Nevíme, co mělo být finálním výrobkem. O funkčnosti se můžeme dohadovat prostřednictvím výřezů, děr a rozpracovaných dílčích částí. Jediným spojovacím materiálem, jež svazuje náhodné dřevěné části k sobě, je systém gumiček. Vzniklé objekty vzájemně propojuje, zároveň nechává prostor pro změnu skladby jednotlivých kompozic, a tím rozehrává nekonečnou řadu možností a gumičkových vzorů.

Fotografický cyklus Hlavou vzhůru reprezentuje portréty účastníků sympozia. Dolů – nahoru, nahoru – dolů nebo také zdola nahoru a shora dolů.
Jsem to stále já? Lze vytvořit obraz reálného portrétu? Vznikla jedna z možných interpretací této reality.

Milena Dopitová


Duše růže
Duše růže
Fotografie, 100 x 100 cm 4 ks; 2010

Hlavou vzhůru
Hlavou vzhůru
cyklus fotografií, 90 x 75 cm 7 ks; 2010