Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Mikulovská sympozia sice nejsou vymezena žádnou disciplínou ani tématem, nicméně se stalo, že se během čtyř let profilovala především jako sympozia sochařská. Pracovali zde totiž postupně i opako­vaně vlastně všichni Tvrdohlaví sochaři a nasadili laťku sympoziálních výsledků hodně vysoko. Vytvořili v Mikulově díla, která výborně obstojí v celém dosavadním souboru jejich tvorby. To se často na sympoziích nestává, podobná setkání umělců provází obvykle pověst události spíše společenské než tvůrčí. V Mikulově se dostane plnou mírou na obojí - a to je otázka, proč právě tady. Jednou možnou odpovědí jsou autorské kvality zúčastněných osobností, zkrátka, když má člověk jasno o tom, co dělá, pak nehledá, nýbrž nachází. A je třeba říci, že v Mikulově se nachází "hezky dobře“. Nejspíš proto, že jo to město s určitou magií, geniem loci, který se vytvářel po staletí a vytváří i dnes v podobě energie, kterou mu dodávají lidé, kteří tu žijí. Kdyby ta energie byla viditelná, pak by poslední čtyři léta město a zámek svítily jako obrovská žárovka. Všichni, kdo někdy letní sym­pozium v Mikulově zažili, se shodují v tom, že v těch čtyřech týdnech se tu vytvoří zvláštní ochranná atmosféra, neobyčejně příznivá pro práci na něčem z ryze praktického hlediska tak nesmyslném, jako je umělecké dílo. Scházejí se tu totiž umělci naladění na podobnou vlnovou délku: žádné ry­chlé kmitání aktuálních tendencí, nýbrž umění jako pozvolné zpracovávání hmoty do tvaru, ať už je výsledkem socha, obraz nebo grafický list. Ruční práce jako absurdní zpětný pohyb proti proudu, který se stále zrychluje. Nic instantního, co by bylo rychle hotovo a určeno k urychlené spotřebě. V Mikulově se pracuje na věcech tak, aby trvaly. Úměrně k tomu, jak roste sláva mikulovských sympozií, rostou i rozměry soch zde vytvořených. Zejména v posledním roce zde vznikly kusy, které dalece přesahují "galerijní" rozměry a patří spíš do městského nebo krajinného prostředí, kde by se poměřovaly s architekturou nebo volně rostoucími stromy. Udržet souvislost názorové linky i umělecké kvality nebude po takovém startu vůbec jednoduché. Díla, která na sympoziu umělci vytvoří, zůstávají v majetku města, které tak pozvol­na získává pěknou, ucelenou sbírku současného umění. Mikulovský zámek má šanci získat pevné místo na mapě českých galerijních institucí a to je velký závazek. Pokud v Mikulově zůstane ta energie, která tu je doposud, není třeba se o osud sbírky a její další rozšiřování obávat.

PhDr. Jana Tichá

Letos se v Mikulově konal 4. ročník výtvarného sympozia s názvem "dílna" '97. Jež je tradičně pořádáno Městským úřadem Mikulov a Regionálním muzeem v Mikulově. Nádherné město na rakouských hra­nicích, které je známo spíš jako centrum vinařského umění se tak opět stalo na krátkou dobu centrem současného umění výtvarného. Mikulovské sympozium "dílna" vzniklo v roce 1994 ze společné iniciativy sochaře Nikose Armutidise a výtvarníka Libora Lípy. Od té doby se zde vystřídalo pat­náct umělců, v převážné většině tuzemských. Nejčastěji se zúčastnili Jaroslav Róna a Stefan Milkov - oba již třikrát, dvakrát se vystřídal Petr Jareš, Čestmír Suška, Zdeněk Lhotský a Martina Riedlbauchová a jednou byli aktivní oba zakladatelé, Jindřich Štreit, Rostislav Čuřík, Karl Heinz Bethmann, Veronika Richterová a tři noví účastníci letošního sympozia Michal Gabriel, František Skála a Eva Vones. Všechna umělecká díla, která na sympoziích vznikají - ať obrazy, grafické práce či sochy - se stávají majetkem města Mikulova. Stálá expozice v zahradě i vnitřních prostorách Mikulovského zámku je důkazem činorodé umělecké aktivity dosavadních účastníků. Účast na sympoziu určuje dohodnutý zvací systém - kurátorem každého dalšího ročníku se stává vždy jeden z účastníků posledního sym­pozia - takže se okruh pozvaných mění jen pozvolna a zůstává v rámci spřízněných duší. Tento systém má své výhody i nevýhody: na jedné straně zaručuje jistou kontinuitu a spřízněnost výtvarných přístupů, na straně druhé je účast nepřístupná řadě umělců s odlišným uměleckým výrazem, což znamená zúžení výtvarného pohledu na současnou výtvarnou scénu. Jako již každý rok, bylo i letošní sympozium zakončeno vernisáží - veřejným dvoudenním kulturním programem v zámecké zahradě, na němž se před­stavili jak zúčastnění umělci - Michal Gabriel, Petr Jareš, Jaroslav Róna, František Skála, letošní kurátor Čestmír Suška, Eva Vones a Martina Riedlbauchová - tak i různá místní i hostující hudební a dramatická sesku­pení. Snad jediným kazem tohoto slavnostního zakončení byla naprostá neúčast diváků z blízkého Rakouska - skutečnost, která je při geografické poloze Mikulova a stavu kurzovních relací naprosto nepochopitelná. Zde by se jistě dalo ještě mnohé vylepšit. Vyvrcholením prozatím čtyřletého sympozijního trvání byla podzimní výstava vybraných mikulovských děl v Síni pod Plečnikovým schodištěm v Rajské zahradě Pražského hradu.
 
PhDr. Pavel Liška
ředitel Domu umění v Brně