Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Teoretik ročníku

Dobrej ročník
Martin Dostál

V koncepci letošního devatenáctého ročníku Mikulovského výtvarného sympozia "dílna" se designovaný kurátor Martin Dostál přidržel loňského modelu setkávání, a tím i jistého druhu konfrontace starší umělecké generace s tou nejmladší. Výstava, nazvaná s jemnou drzostí Dobrej ročník, shrnuje na autentickém místě zámeckých ateliérů výsledky čtyřnedělní činnosti devíti umělců. Tři pozvaní autoři zastupovali kategorii 60+, rozumí se nad šedesát let, nejde tedy o žádný jiný údaj, například výši bankovního konta či množství veřejných sbírek vlastnících jejich umělecké práce. Seniory v dobrém slova smyslu byli sochař Aleš Veselý (1935) a dva malíři Milan Kunc (1944) a Peter Angermann (1945), který na mikulovské sympozium přijel z Německa. Mladou skupinu umělců, koncipovanou tentokrát jako 30±, reprezentovali tři malíři: David Hanvald (1980), Karel Štědrý (1985) a Evžen Šimera (1980).

Jak je tedy zřejmé, letošní ročník se převážně zaměřil na tradiční médium obrazu, které je stále nosným způsobem umělecké práce. Všichni tvůrci navíc přistupují k malířské tvorbě s velkou dávkou nadhledu, s konceptuálním rozmyslem a s ohledem na její dlouholetou tradici. Sochař Aleš Veselý, slavný příslušník medkovské informelní generace 60. let, pak osvěžil sympozium prostorově-malířskou tvorbou. Pozváni byli i dva hosté, kteří ovšem do modelu starší–mladší rovněž zapadali: pop-malíř a grafický návrhář Jiří Votruba, který se narodil v roce 1946, a mladá umělkyně Michaela Vrbková (1987), která žije v Mikulově, studuje v ateliéru Petra Kvíčaly na brněnské fakultě výtvarných umění a na sympoziu se již představila v roce 2010 jako technická asistentka. V tradiční roli tvořícího umělce a zároveň technického asistenta se letos objevil Ondřej Čech (1985), studující na katedře dějin umění a estetiky pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové, který vedle teorie pokouší i praxi umělecké tvorby.

Mikulovské sympozium "dílna" má svoji letitou tradici. Za tu dobu se stalo přirozenou součástí letního provozu města a bezesporu přispívá ke zdejší intelektuálně umělecké atmosféře, podpořené mimo jiné i nedávno vybudovanou Galerií Závodný. Ateliérové prostory v zámeckých místnostech, kde sympozium probíhá, s výhledy na mikulovské moravské i rakouské okolí skýtají umělcům patřičný nadhled, klid na práci i možnost vzájemné komunikace, což je jednou ze základních předností takové akce. Co se nestihne prodiskutovat na zámku, má svoji dohru či předehru v zařízeních v „podzámčí“, mezi kterými je nutné vypíchnout kavárnu Büro či vinotéku Františka Šíly, abych zmínil alespoň ty nejdůležitější záchytné body.

Pokud si projdeme jednotlivé letošní účastníky, domácímu publiku je nejméně známý Germán Peter Angermann, byť měl v České republice již své samostatné výstavy v Galerii Caesar v Olomouci a v Galerii v Klatovech. Společně s Milanem Kuncem, dalším ze sympozia 2012, a Janem Knapem se pak pod hlavičkou skupiny NORMAL představil na Pražském bienále v Karlíně roku 2005. Angermann se s oběma umělci seznámil na Umělecké akademii v Düsseldorfu, kde po studiu u Gerharda Wendlanda na Akademii výtvarných umění v Norimberku pokračoval ve svém vzdělávání v letech 1968 až 1972 u Josepha Beuyse. V roce 1979 pak došlo k založení již zmíněné slavné postmoderní skupiny Normal. V kontextu světového umění představuje Peter Angermann zajímavou pozici „tradičního“ malíře, který se v Mikulově představil jednou ze svých poloh, kterou je plenérové malířství. Tedy v disciplíně odkázané spíš do sfér nedělního malování. Angermann však svěží rukou a objevným pohledem dokazuje nosnost této strategie.

Milan Kunc absolvoval studia v Düsseldorfu v ateliérech Josepha Beuyse a Gerharda Richtera v letech 1970 až 1975. V současné době žije v Praze, kam natrvalo přesídlil v roce 2004 po dlouholetém pobytu v zahraničí, zejména v Německu. Nicméně stále lze o něm mluvit jako o česko-německém, mezinárodně proslaveném malíři. Koncem 70. Let totiž vytvořil takzvaný ost-pop, což byla osobitá varianta pop-artu. Když v roce 1979 vznikla v Düsseldorfu skupina Normal, znamenala její činnost podstatný příspěvek pro právě se formující vlnu postmoderního malířství v Německu. Kuncův projev charakterizuje uvolněná fantazie, víra v sílu tradičního obrazu, schopnost mísit různé vlivy z dějin malířství. Jeho práce směřuje ke klasicizující syntéze a vyznačuje se mimořádným citem pro kompozici a vytříbeným barevným cítěním. V Mikulově se vedle Svatého kopečku věnoval zejména autoportrétu.

Role doyena sympozia připadla na Aleše Veselého, který nastoupil na českou uměleckou scénu již začátkem 60. let. Svými filozoficky laděnými díly, obdařenými výraznou formou, ihned zaujal silnou pozici v uměleckém přetlaku existenciálně přesvědčené generace. V pozdějších desetiletích se koncentroval na robustní sochařské projekty, které ve velkých a radikálních tvarech reagují na krajinu a místo člověka v ní. V Mikulově vytvořil „zemité“ kresby na čtyřech různě deformovaných vyleštěných kovových plochách.

Tři malíři nejmladší generace vytvořili za čtyři týdny poměrně slušný konvolut prací, kterými potvrzovali svoji pozici mezi nastupující uměleckou generací. David Hanvald dokázal ve svých obrazech, že je přirozeně buduje na základě určitých předloh, přitom ho stejně jako výstavba obrazu zajímá práce s barvou, intervence náhody, osobní gesto a napětí mezi uměleckou spontánností a „vědeckým“ přístupem. V Mikulově namaloval a vystavil vedle Tahů také originální reinterpretace minimalistické knihovničky Donalda Judda, akce Huga Demartiniho z roku 1968 a také svojí vlastní skutečné Židle. Evžen Šimera pokračoval ve zkoumáních tvorby obrazu pomocí stékajících kapek. Vítěz Ceny kritiků pro mladou malbu z roku 2009 dokázal i v Mikulově, že obraz je pro něj záznamem promyšlené akce či procesu, kde sice hraje svoji zásadní roli náhoda, ale ta je dokonale připravená. Estetické překážky konec konců dokazují zemskou přitažlivost. O Karlovi Štědrém by se dalo napsat, že je spontánní kolorista, který své kompozice tvoří prostřednictvím barevných vrstev a tahů, a nebylo by to ani kousek od pravdy. I Štědrý reinterpretuje, když motivem mu mohou být stejně dobře modernistická abstraktní plátna Pieta Mondriana, jako geometrický vzorec nebo předloha z reality. Na vinném jihu Moravy vytvořil dva obrazy, které vycházejí z profánního vnímání křesťanských mandorl. Svým osobitým stylem také zpracoval portréty účastníků sympozia.

Oba hosté předvedli svůj styl, když pražský Jiří Votruba vyřezal postavu ikonického revolucionáře Che Guevary, vytvořil drobný komiks a „vytrashoval“ obraz z cyklu Too Much Love, zatímco „domácí“ Michaela Vrbková nezaváhala se svými trpělivě šrafovanými kresbami, které mohou evokovat jakousi krystalicky ideální krajinu. Asistent sympozia Ondřej Čech pokouší konceptuální smysl tvorby, v Mikulově se k tomu dobral pomocí fotografií a promítaného diapozitivu, když jejich prostřednictvím zpracovával téma vodních hladin, typických pro kraj v blízkosti Mikulova. Každopádně „docela dobrej ročník“. Příště se uskuteční mikulovské sympozium již podvacáté, ale to již bude jiná úroda.