Dílna Mikulov - Výtvarné symposium

Teoretik ročníku

Kužely světla nad pálavským mořem

Je dáno, že každý rok přijde léto a že na něj lidé reagují radikálními změnami hodnot. Polevují v pracovním úsilí, odjíždějí na dovolené a lenoší, protože to jde nejlépe, když nás vyhřívá slunce. Takovými změnami pochopitelně prochází i život výtvarných umělců a umělecký provoz vůbec. Výstavy v galeriích jsou zahájeny už na začátku léta, aby jejich přípravy nevyžadovaly přerušení dovolených. Někteří galeristé raději výstavní prostory zavřou a počkají na podzim. Umělci jednají podle toho. A pokud už se někteří vrhnou do práce, pak především ti, kteří v jiná roční období nemohou pracovat nerušeně.

V tomto čase ovšem na umělce číhají také léčky, které je přimějí k aktivitě: workshopy, festivaly a sympózia. Jejich obliba spočívá v tom, že jsou obvykle spojeny s pozváním do míst, kam se umělec jinak nepodívá, že je pro něj nachystán servis, jaký obvykle nemá, a že ve většině případů dostane odměnu (přinejmenším v naturáliích), což za jiných okolností také nebývá pravidlem. Kombinace tvůrčí činnosti a lenošení je v tomto ohledu samozřejmostí, přičemž vůbec nelze říct, že by šlo o kombinaci neproduktivní. Změna životního rytmu a nahrazení každodenní rutiny mimořádnou situací se na výsledku často projeví.1

Sympozium “dílna“ Mikulov má v českých zemích výjimečné postavení jedné z nejtradičnějších a kvalitativně nejvyrovnanějších letních událostí.2 Když letos Libor Lípa a jeho tým nakrátko zpřístupnili depozitář sbírky vznikající od prvního ročníku sympózia v roce 1994 do současnosti, mohli návštěvníci zjistit, že její narůstání kopíruje proměny výtvarného umění natolik, že vznikla v podstatě reprezentativní mapa patnácti let v českém umění a s mezinárodními přesahy. Pakliže městští a krajští představitelé podporují vznik stálé a veřejné expozice současného umění na mikulovském zámku, může se sbírka stát základem pro koncepční práci přesahující rozměr „dokumentace“ sympózií.3

Šestnáctý ročník “dílny“ byl pro mikulovské sympózium v dvojím smyslu zlomový. Jednak byl poprvé věnován elektronickým médiím, jednak se organizátoři rozhodli zkrátit pobyt pozvaných autorů na jeden týden. První rozhodnutí lze hodnotit pouze pozitivně. Neznamená trvalé přesměrování zaměření “dílen“, pouze jejich rozšíření o oblast, která je již dlouho samozřejmou součástí umělecké tvorby. Druhé rozhodnutí, tedy zkrácení pobytu účastníků, si zaslouží delší polemiku. Úvaha, že dopředu oslovení účastníci mohou pracovat na svých projektech „doma u počítače“, je zčásti oprávněná. Na druhé straně kratší doba strávená in situ omezuje možnost hlouběji poznat navštívené místo a spojit s ním svoji činnost. Tím spíš to je namístě podotknout, když podtitul sympózia zněl Místo a médium (místo – mé
Kužely světla nad pálavským mořem
dia – člověk). Umělec používající elektronická média sice nemusí dostat velký ateliér, zato u něj může hrát důležitou roli možnost pozorování, zažívání a účasti, tedy všechno to, co bychom mohli nazvat studiem „místa“. A jakkoli se ztotožňuji s poznámkou Edith Jeřábkové z loňského katalogu: „Jako velkou přednost a také příslib životaschopnosti mikulovského sympózia vnímám skutečnost, že jeho organizátoři nenutí účastníky reagovat na genius loci, čímž se vyhnuli křečovitým dramaturgiím,“ stojí jistě za zamyšlení, že obsahem představy o „místě“ mohou být i velmi specifické reálie místa jako lokality s jeho přírodními a historickými aspekty, sociálním životem a konkrétními individuálními osudy, které společenský život ustavují. Nejde o to nutit, ale nabídnout.

Navzdory mé kritické poznámce je třeba říct, že se pozvaní umělci se situací vyrovnali. Kurátor šestnáctého ročníku Petr Zubek měl šťastnou ruku při jejich výběru a pozval autory, kteří k výzvě přistoupili odlišnými způsoby, ale s všeobecnou péčí o důstojnou sebeprezentaci. Nejortodoxněji se k prostředí, a tím i k vytčenému záběru “dílen“ přimkla Eva Jiřička, která na základě četby mikulovských pověstí (re)konstruovala jejich témata s kamerou v ruce na ulicích města. Její video v sobě mělo lehkost záznamu pořízeného shodou okolností a zároveň chytře a vtipně rozehrávalo vztahy mezi obrazem a slovem, všední realitou a fikcí, pozorováním a interakcí. Petr Zubek oprášil starý středoevropský sen „mít moře“ a z reproduktorů skrytých na fascinující budově Dietrichsteinské hrobky nechal znít zvuk mořského příboje. Jelikož je hrobka situována do jednoho z nároží centrálního náměstí, rozezníval se střed města neurčitým (protože neadekvátním a neočekávaným) hlukovým pulzem. Další účastnice, Milena Dopitová, jako by chtěla Zubkovi vyjít vstříc. Na zříceninu věže a jednu ze zdejších dominant, Kozí hrádek, umístila silný světelný zdroj kroužící po setmění nad městem a připomínající pobřežní maják. Podobně jako Zubkův záznam vlnobití nebylo jednoduché spojit s mořem hned po prvním poslechu, byla také Dopitové světelná instalace víceznačná. Vzhledem k historické funkci Kozího hrádku jako součásti obranného systému města mohl kužel světla putující po střechách a fasádách mikulovských domů asociovat také strážní věž, což by navíc nebylo od věci, uvědomíme-li si, že pomezní Mikulov byl na stráži před vpádem cizích vojsk nejen v dávnější minulosti, ale rovněž nedávno, kdy střežil plot z ostnatého drátu oddělující zemi od nebezpečně neutrálního Rakouska.4

Rozhovor Evy Jiřičky s obyvatelem Mikulova o existenci vodníka se jako konkrétní mezilidská interakce dotkl přístupu, jímž k tématu místa přistoupili němečtí umělci Ute Hörner 
a Mathias Antlfinger ve společné realizaci Le Chat Noir. V nejzazším koutě zámecké zahrady postavili kiosek a večer v něm prodávali víno. Neobyčejně obyčejné rozhodnutí posilovat zábavu a očekávání příslibem bezplatné konzumace v případě, že na některém z přenosů průmyslových kamer rozmístěných po parku zahlédnou černou kočku, vytvářelo nečekaně mnoho diskuzí, sporů, nepodložených tvrzení a pokusů oblafnout obsluhu vinárny.5 Díky tomu se mimochodem zapomnělo, že černá kočka věští neštěstí, protože tentokrát byla vzývána jako zachránce vyschlých hrdel a postupně vysychajících peněženek.

Kurátor Petr Zubek oslovil také autory, kteří se nechtěli k tématu sympózia přihlásit a chtěli hlavně prezentovat vlastní práci v neobvyklých podmínkách. Gleb Choutov a Maya Ilic z Ruska se jako jediní nemohli dílny zúčastnit, a tak alespoň přispěli vizualizovaným softwarem, který kódoval zadaný text do různých zvukových kombinací. Je možná škoda, že brněnská performerka Monika Fryčová v Mikulově „nic neprovedla“. Z projekce jejích videí bylo každopádně patrné, že její velký talent spočívá ve schopnosti prolínat okamžité akce i dramaturgicky připravená představení a mísit reálné, teatrální, rituální a komické v jeden celek, v němž umění a život přestávají existovat odděleně.   Za opak přímých akcí Moniky Fryčové by mohl být považován animátor David Možný. Na svých 3D animacích pracuje ukrutně dlouhou dobu, a tak ani nebylo možné očekávat vznik díla přímo v Mikulově. Přesto repríza animace Rahova potvrdila, že právě díky jeho nasazení a pečlivosti vznikají díla mimořádné kvality. Už když Rahova představil o rok dříve v brněnském Domě pánů z Kunštátu, bylo zřejmé, že překročil vlastní stín a vytvořil impozantně vyznívající dílo balancující na hraně hudebního klipu (nedílnou složkou je hudba Michala Mariánka) a kontemplativní reflexe urbánní civilizace.

Vývoj formální a obsahové úrovně děl Davida Možného podtrhla rovněž jeho prezentace v místním kině v den vernisáže, podobně jako u dalších dvou autorů mladé generace sázejících na náročné projekty v oblasti filmu, videa, videoinstalace a animace: Čecha Jakuba Nepraše a Švýcarky Corine Stübi.

Nepraš je právem řazen mezi nejzajímavější české autory rozvíjející postprodukční možnosti médií videa a animace. Ten výzvu vyjádřenou podtitulem sympózia vzal jako podnět k hledání prostředí, která budou jeho díla reinterpetovat. A jelikož příroda byla jednou z jeho silných inspirací, promítl jeden ze dvou komplikovaných videoornamentů, v nichž masmediální a filmové obrazy komponoval do pohyblivých celků biomorfního charakteru na skálu prodírající se zdí jedné ze zámeckých bran a druhý na stěnu v zámeckém parku porostlou svlačcem. 

Corine Stübi pro změnu obsadila jeden ze sklepních sálů zámku a v potemnělém prostoru s obrovskými dřevěnými sudy na víno a obrovským lisem6 poprvé promítla úplně nový krátkometrážní hororově laděný film The Chase. Rovněž je na její práci znát rychlý vývoj od efektní klipovité podívané ke konceptuální reflexi narativních konvencí. Stübi dobře rozumí filmovým žánrům, a to jí umožňuje ne je jen slepě následovat, ale problematizovat. Obnažuje-li však na jedné straně jejich struktury a zviditelňuje-li je divákovi, na straně druhé se dokáže postarat o to, aby film neztratil nic ze své působivosti. Muži jdou prosluněným lesem... přesto si svítí baterkami... jako by něco hledali... jsou tam také hnusní náckové s dýmovnicemi... a tetováním... nakonec všichni sedí kolem ohně na bílých soklech. Stuebi v The Chase operuje s pravidly filmového hororu, archetypy strachu, symboly násilí, rituály i kýčem.

Mikulovské výtvarné sympózium “dílna“ představilo malý výsek ze spektra možností takzvaných elektronických médií. Jinak to ani nešlo. První průzkum teritoria, jímž letošní ročník bezesporu byl, ovšem dopadl tak dobře, že jistě stojí za uvážení, kolik prostoru by jim bylo možné věnovat v ročnících následujících. Intermedialita a uvažování o adekvátním poměru ideje a média se již staly nedílnou součástí kreativních strategií. Zejména pro nastupující generaci je samozřejmostí držet v jedné ruce pastelku a druhou programovat. Nikdo jim nestojí v cestě a svět je pole možností, k čemu a jak se vyjádřit. A díky tomu, že toto v Mikulově pochopili, se zdejší sympozium dostalo zase o krok dál.

Jiří Ptáček, teoretik ročníku

 

Poznámky: 1. Autor textu si vyhrazuje právo nemít tak úplně pravdu. 2. Autor textu ocenil mimořádně profesionální technické zajištění akce. Na podobně vysoké úrovni není běžné ani u institucí, které se prezentací elektronických médií zabývají soustavně. 3. Autor textu je zvědavý, jestli plán vytvořit veřejnou expozici ovlivní obsahové zaměření a výběr účastníků na budoucích sympóziích. 4. Autor textu si uvědomuje, že komunistické Československo neohrožovali ani tak Rakušané, jako sami Čechoslováci, kteří chtěli zemi tajně opustit, a tím dát najevo, že v ní není něco v pořádku. 5. Autor textu černou kočku neviděl, podobně jako všichni, kterých se ptal. Vstřícným gestem Hörnerové s Antlfingerem bylo, že podmínky hry rozšířili na kočky všech barev. 6. Autor textu pochází z jižních Čech a nikdy v životě podobné stroje neviděl.