26. mikulovské výtvarné sympozium „dílna“ 2019

Je dvacet šest vysoké číslo? Obecně nikoliv, a v našem utilitárním světě užitku už vůbec ne. Ale pro život takové události, jako je výtvarné sympozium konané ve světě, který se jako zcela utilitární skutečně jeví, je to číslo vysoké. Řekl bych, že je jen málo takových výtvarných událostí, které mají tak dlouhý život, a ještě méně těch, které by byly soustavně připravovány s takovou profesionalitou a erudicí, jako je Mikulovské výtvarné sympozium “dílna“. Letos, tedy v roce 2019, probíhalo již po šestadvacáté. Jeho velkou předností, mezi jiným, je i to, že každoročně rozšiřuje sbírku současného umění města Mikulova. Jako každý ročník této události má i ten letošní svůj osobitý charakter, který mu vtiskují svou tvorbou zúčastnění umělci.

Představa o složení skupiny výtvarných umělců pro 26. ročník se začala rodit přibližně před třemi roky. Projekt, který celou představu o podobě “dílny“ 2019 definoval, předložil sochař Jiří Kačer. Během přípravy projektu mne také požádal, zda bych byl ochoten přijmout roli teoretika ročníku. Pochopitelně jsem souhlasil, už pro vzpomínku na účast na “dílně“ 2015, kterou jsme tehdy nazvali Hice. V čase, kdy vykrystalizovala definitivní podoba šestadvacáté “dílny“, se kvůli onemocnění vzdal účasti malíř, grafik i fotograf Václav Benda (1948), výrazný expresivní figuralista mimořádně osobitě interpretující živý odkaz českého umění sklonku šedesátých let a originálně akceptující premisy postmoderny. Jako zcela adekvátní volba se pak ukázalo rozhodnutí oslovit Mirka Zahálku (1973), absolventa Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, umělce zprvu úspěšně pracujícího s grafikou a novými médii, za což také obdržel několik mezinárodních ocenění, ale záhy také originálního tvůrce pláten velkých formátů, který pracuje při vytváření obrazů neběžnými způsoby a s netradičními materiály.

Osm umělců pracovalo jako obvykle čtyři týdny v prostorách druhého patra jižního křídla mikulovského zámku. Dva z nich ovšem nebyli často ve své pracovně na zámku k zastižení. Kurátor sympozia sochař Jiří Kačer totiž pracoval většinu času na nádvoří dnes neužívaného Národního domu na mikulovském náměstí. Žulový blok, který měl na délku lehce přes čtyři metry, si Jiří Kačer vybral v lomu v obci Kamenná na Vysočině nedaleko města Tasova, rodiště i působiště básníka a spisovatele Jakuba Demla. Na nádvoří domu pak vznikala skulptura Fragment-lavice, nakonec umístěná nastálo v parku pod mikulovským židovským hřbitovem. Ve chvílích, kdy nebylo možné zcela se koncentrovat na sochařskou práci, třeba pro rušné společenské události na náměstí, pracoval Jiří Kačer na svých frotážích v pracovně na zámku a v přilehlých zámeckých i městských prostorách. Definitivní podobu dostávaly pak frotáže ohňovými intervencemi Svatopluka Klimeše, rovněž účastníka letošního sympozia. Skulptura vytvořená během sympozia souvisí s celou skupinou autorových prací vzniklých v minulosti v jeho atelieru či na různých sochařských setkáních a většinou nazývaných Fragment. Kačerovy skulptury, nejen z řady Fragmentů, vyvolávají vždy sugestivní dojem nálezu zlomku tajemného archaického artefaktu vynořujícího se z hlubin času.

Rovněž fotograf Jaroslav Beneš nebýval k zastižení na zámku často. Většinou to mohlo být tehdy, když se všichni umělci sešli u stolu ve velké centrální místnosti, kde probíhaly mnohé rozhovory nejen o tvorbě, nebo v oblíbeném Rodinném vinařství Mikulov, ale i jinde. Mikulov nabízí nepřeberné množství takových příležitostí. Beneš pracoval v Mikulově s digitální fotografií, ale má pochopitelně bohaté zkušenosti i s fotografií tradiční. Vždy jako by fotografovalo umělcovo uvidění, náhlé porozumění v setkání, nikoliv přístroj. V Mikulově vzniklé fotografie neopisují kontakt s nepochybně krásným městem, ale se silou toho, co bylo právě v tomto místě „na dotek“. Snímky Jaroslava Beneše vzniklé během sympozia si vyžadují soustředěnou divákovu pozornost svou naprostou střídmostí a tichostí.

Naopak Vojtěch Horálek téměř z pracovny ani nevycházel. Někdy pracoval i v noci. Mimořádná komplexnost jeho tvůrčích postupů si vyžadovala velké množství času a energie. Vznikly tak dva rozměrné obrazy v mírném reliéfu a jedna menší skica. Pouhé označení obraz je pro ně jen velmi obecné. Jeho obrazy vyprávějí příběhy spletitých, nesnadno uchopitelných lidských životních situací, a to často s jistou dávkou ironie. I vtip v podobě malého obrázku namalovaného na nevyužité tabulce zámeckého informačního systému to potvrzuje. Ikonografie Horálkových mikulovských obrazů nepochybně čerpá z odkazů výtvarné obraznosti minulosti modifikovaných útoky současnosti.

Polský malíř Eugeniusz Józefowski nejviditelněji reagoval na sugestivní vyzařování prostoru Mikulova. Jen sporadicky vycházel ze svého ateliéru od pilné práce, aby se osvěžil a poseděl s kolegy. Jazyková různost tu vůbec nebyla na překážku. V jeho práci se zřetelně odráží síla, s jakou jej oslovila historická atmosféra města a impozantního zámku nad ním i živá vinařská tradice kraje. Jeho tvorba zasahuje do různých disciplín, ale svůj umělecký zájem věnuje především tradičnímu obrazu. Atmosféra jeho mikulovských děl balancuje na hraně snu a reality, vážnosti i ironie. Velká série malých formátů vzniklých během sympozia vybízí k postupnému čtení jakéhosi malířova mikulovského intimního snového deníku. Citace z poezie nové i starší tu jsou časté stejně jako drobné znaky identifikující město. Táž atmosféra pak naplňuje i dva velké obrazy charakterizované vitální barevností.

Čas od času bylo možno v centrální místnosti mezi ateliéry ucítit závan čehosi spáleného. Vystupoval z ateliéru Svatopluka Klimeše, který pracuje především s papírem, někdy i s jinými materiály. Jeho díla se totiž nerodí obvyklou cestou, ale vznikají ohněm a popelem, zraňováním obrazové plochy. Malíře, performera a výtvarného pedagoga, příslušníka umělecké generace 70. let Svatopluka Klimeše charakterizuje nezaměnitelný humor. V jeho tvorbě je přítomna silná dramatičnost i jakási hořkost i humor a ironie. Právě jako v mikulovské instalaci Kohůtik jarabý… Historka spojená se vznikem této série prací ohněm a popelem na papíře charakterizuje autorův smysl pro humornost absurdních situací, která má počátek v jedné z mikulovských restaurací. V ateliéru, kde Svatopluk Klimeš tvořil, vzniklo však ohněm a popelem i několik velkoformátových obrazů inspirovaných vinicemi a klasickými literárními díly včetně Písně písní.

Mirek Zahálka pracoval ve spojovací chodbě mezi jihozápadním a jihovýchodním křídlem zámku, která mi připomněla galerie francouzských barokních rezidencí. Tam vniklo šest velkoformátových obrazů pod společným názvem Steppe. Nejprve vznikly obrazy čtyři, ale neutuchající energie Mirka Zahálky si vyžádala vznik dalších dvou. I tentokrát jej přitahovalo ono prastaré tajemství vzniku obrazu. Mikulovské obrazy nevznikaly v nepřerušovaném časovém sledu. Autor totiž občas cítil potřebu koncentrovat myšlenky, zpřesnit intenci, a tak vyrážel na dlouhé túry do pálavských kopců, které důkladně prochodil navzdory letním vedrům. Na jeho mikulovských obrazech si nelze nepovšimnout určitého dramatického tónu, znamení lidského údělu. Žádný ze Zahálkových obrazů tu nevznikal cestou ortodoxní malby, ale pomalým vrstvením novodobých technických materiálů.

Čistokrevnou, plnou malbu přivedla do Mikulova Denisa Krausová žijící a tvořící nedaleko Valtic, kterou jako hosta na sympozium pozval jeho organizátor. Během “dílny“, vlastně skoro nepozorovaně a v tichosti, vzniklo v ateliéru Denisy Krausové šest velkých pláten. Často to vypadalo, že se některá z nich několikrát od základu proměnila, jako by obrazy byly živé organismy. Všechny znovu objevovaly pro současnost stará „jednoduchá“ témata zátiší – „nature morte“ – „mrtvé přírody“. Ale intepretace Denisy Krausové jí naopak vdechovala podivuhodný život. V té malbě byla vážnost, ale také těžko definovatelný zlehčující tón. Ostatně nezřídka to potvrdily výroky autorky během občasných mikulovských rozhovorů u dlouhého stolu.

Asistentkou sympozia byla ustanovena studentka Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě Klára Štefanovičová. I ona měla dostatek prostoru, aby se mohla věnovat vlastní tvorbě mimo nemnoha povinností plynoucích z její funkce. Velmi tiše a soustředěně sedávala v nevelkém ateliéru, kde vytvořila řadu kreseb a dřevořezů. Její výtvarný zájem jistě výrazně ovlivnily studijní pobyty v Anglii a v Japonsku, jehož výtvarná kultura, která dala světu fenomén japonského dřevořezu, se obzvláště silně dotkla její vnímavosti. Tichou kontemplací působí tužkové černobílé kresby, jejichž motivy, vytvářené hustou šrafurou krátkých čar, vycházejí z reflexí architektury mikulovského zámku.

V následujících rozhovorech se všemi účastníky Mikulovského výtvarného sympozia “dílna“ se jistě čtenář dozví více o samotných autorech, o jejich práci během „dílny“, o jejich názorech na uměleckou tvorbu a v neposlední řadě i o celém dvacátém šestém ročníku “dílny“. Stručně jsem se pokusil tímto úvodem pootevřít dveře k rozhovorům s tvůrci.

Ivan Neumann

říjen 2019

Mikulovské výtvarné sympozium 2019

13. 7. 2019 – 10. 8. 2019