Když se řekne Mikulov, většině z nás se vybaví láhev vína, vinné sklepy, stráně s vinicemi. Někteří z nás si k tomu představí jižní slunce, krásnou přírodu, město plné památek či hraniční přechod do Rakouska. Někdo si vzpomene na pálavskou Věstonickou venuši, nalezenou asi deset kilometrů na sever, jinému utkví v paměti snad největší vinný sud u nás, schovaný na zámku (za svou existenci však zcela naplněný jen prý dvakrát). V posledním desetiletí přibyla k chloubě města ještě další „pamětihodnost“: Mikulovské výtvarné sympozium "dílna". Jeho prezentací jsou nejen každoroční přehlídky toho, co se v té které sezóně právě na sympoziu urodilo, ale také stálá expozice sympoziálních děl, instalovaná na zámku. Je svého druhu ojedinělá: v českých a moravských zemích není příliš zvykem věnovat prostor sbírkám shromažďujícím díla právě současně vznikající (např. v Praze tento typ expozice zcela chybí). A tak zámecká výstava s názvem Sklizeň 1994–2000, i když si nečiní nárok být vyčerpávajícím přehledem (ani nemůže, protože odráží program sympozií), je důležitým počinem nejen v životě města. Ne každý dnes také ví, že Mikulov býval až do 19. století největším městem jižní Moravy a po staletí jedním z jejích hospodářsky nejdůležitějších center. Od 13. století tehdejší Niclaspurg patřil Lichtenštejnům, ležel na důležité obchodní stezce mezi Brnem a Vídní a hájil jih země, v 16. století mimo jiné také proti hrozícímu tureckému nebezpečí. Nový vzestup zaznamenalo město zejména od 17. století za správy Ditrichštejnů. V té době se stává Mikulov také sídlem největší židovské obce na Moravě. Znamenitý rozvoj města byl přerušen teprve osudovým rozhodnutím v 19. století: vybudování železniční tratě Brno–Vídeň bylo nakonec vedeno přes Břeclav. Snad právě ona shoda historických, zeměpisných a přírodních okolností vepsala do ulic města i jeho okolí cosi velmi specifického. Hned první dotyk s městem vyvolá intenzivní pocit, že můžeme úplně klidně zapomenout na všechny povinnosti, zátěže a tlaky valící se na nás ze všech stran, a že nazpátek, odkud jsme zrovna přijeli, nemusíme spěchat. A strávíme-li zde alespoň jeden den, neubráníme se tomu, abychom si k místu nevytvořili citový vztah. Působí na nás to, co na první pohled není vidět, ale je přítomno: jakási „vnitřní“ bohatost města (nepochybně daná onou výraznou historií). A pak je tu ještě jeden fascinující zážitek (pro umělce možná zvlášť působivý): ona jižní atmosféra, o níž každý Středoevropan, obklopený nízkým šedým nebem a nevýraznými, ušmouranými barvami, vždy nezřízeně snil a za níž prchal kdykoliv a kamkoliv jen mohl. Málokdo si kdy vzpomněl, že zbloudilý kousek jihu s pálivým sluncem, pichlavým, jasným světlem a oslnivě běloskvoucími vápencovými skalisky jako v Dalmácii nebo Apeninách máme na dosah ruky. A tak je další shodou okolností, že tradice pravidelných uměleckých setkání našla své útočiště v tomto místě.
Letošní Mikulovské výtvarné sympozium je už 9. ročníkem. Za dobu téměř deseti let se zde vystřídalo kolem šedesáti účastníků. Začátek byl celkem nenápadný. Vznikl „za vlahého večera při sklence vína v hlavě sochaře Nikose Artmutidise“ (jak je jeho počátek už téměř legendárně popisován). Původní záměr pořádat v Mikulově sochařská sympozia byl vstřícně přivítán zejména sochaři ze skupiny Tvrdohlavých – skupiny, která již nejednou výrazně zasáhla do dějin českého umění (tehdy ještě za totality). Brzy se okruh účastníků začal rozšiřovat jak za hranice Tvrdohlavých, tak za hranice České republiky. Z původně přátelské iniciativy vyrostla pevná organizační struktura, která ve spolupráci s Regionálním muzeem má v čele každého ročníku svého kurátora, profesionálního organizátora, i nadšenou podporu města.
Letos přijelo do Mikulova šest umělců: jako kurátorka byla zvolena Ivana Lomová (1959, malířka, ČR) a dále se zúčastnili Erika Bornová (1964, sochařka, ČR), Viktor Pivovarov (1937, malíř, Rusko), Ulric Roldanus (1964, sochař, Holandsko), Daniela Sneppová (1963, grafička, fotografka, Kanada) a jako technický asistent Jiří Pikous (1978, malíř, ČR). Během několika týdnů pobytu (od data slavnostního zahájení 20. 7. do vernisáže – sklizně 17. 8.) pracovali ve svých ateliérech na svazích návrší nedaleko vstupu do mikulovského zámku s výhledem na uhrančivý Svatý kopeček, střechy města a zelenobílé kopce v okolí. Každý reagoval na své „zastavení se“ v Mikulově jinak: pro některé místo znamenalo nalezení bezprostředního inspiračního tematického zdroje, pro jiné se prostředí stalo oázou, v níž mohli soustředěně prozkoumat své osobní světy skrývající třeba už po léta leccos zapomenutého.
Ke skupině těch prvních patří Erika Bornová. Nechala se inspirovat historickou osobností Perchtou z Rožmberka, která, nešťastně provdána za jednoho z Lichtenštejnů, žila v Mikulově kolem poloviny 15. století. Podle legendy se jako bílá paní objevuje v Mikulově dodnes. Étericky bílá socha Perchty s magicky narůžovělým úsměvem byla instalována v zámku na stěně: bílá paní prochází zdí a opouští hradní kapli (kde se podle pověsti modlila za vysvobození ze spár svého nenáviděného osudu). Rodák z Moskvy Viktor Pivovarov, žijící již od roku 1981 v Praze, namaloval v Mikulově plátna, která představila sondy do předešlých obrazových cyklů. S charakteristickým konceptuálním přístupem se Pivovarov dotkl velmi osob- ních pocitů, vztahujících se v některých obrazech ještě k umělecko-politické situaci v jeho původní zemi. Zcela novým obrazem je jasně barevný, konstruktivisticky řešený obraz Figura u okna, který navazuje na leonardovsko-schlemmerovskou tradici zpodobení člověka jako loutky v metafyzicky cítěném prostoru.
Také Ivana Lomová nás ve svých „psychoanalytických“ krajinách a portrétech zavádí do nadreálného světa svých představ, přestože její obrazy krajin a lidí mají velmi konkrétní a zcela reálné východisko. Obrazy míst a lidí, vázané vždy na osobní prožitky, se ukládají ve vzpomínkách a pocitech, které jsou v některých chvílích evokovány a přesouvají se na plátno, podobně jako se stalo v Mikulově.
Zahraničním účastníkem byl holandský sochař Ulric Roldanus. Jeho dílo se pohybuje v oblasti dnes velmi oblíbené instalace. Je tvůrcem také mnoha objektů bizarních forem a ironizujících obsahů (svým způsobem pendent našeho Františka Skály). Ve smyslu této své tvorby připravil pro sympozium instalaci s názvem Znovuzrození Venuše aneb Sněhurka a příliš mnoho trpaslíků.
Daniela Sneppová se narodila v Mariánských Lázních, ale žije v Kanadě, kde také vyučuje na vysoké škole umění a teorii kultury. Její tvorba charakterizuje jinou současnou tendenci: popularitu fotografie jako média, které je možno kombinovat i s jinými výtvarnými i nevýtvarnými prostředky, v tomto případě se zvukem.
Jiří Pikous, zastávající na sympoziu roli technického asistenta, je teprve studentem (na FaVU v Brně), ale má za sebou již mnoho aktivit, zejména ve svém rodném Liberci, ale i jinde. Jeho obrazy s poněkud ironickým podtextem mísí v sobě prvky uvolněné expresívně fantaskní malby s pop-artově cítěným smyslem pro detail (projevující se někdy i ve volbě tématu).
V roce 1994, kdy se uskutečnil první ročník mikulovského setkání, asi nikdo nepřemýšlel příliš o tom, zdali se pořádání sympozií opravdu uchytí a na jak dlouho. Nejen že přetrvalo, ale stalo se novou tradicí města. V tomto směru mikulovské "dílny" stojí teprve na počátku a zdá se, že mají před sebou ještě bohatou budoucnost.
PhDr. Ivona Raimanová